Reklama

Žiju se svým hendikepem

Jednatřicetiletá zdravotní sestřička Marie prodělala nehodu, která ji upoutala na invalidní vozík. Navzdory nepřízni osudu dále pokračuje ve své práci a kromě nesmyslných bariér ve společnosti svůj handicap nijak zvlášť neřeší.
Napsala Marianne Vydáno 05. duben 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Žiju se svým hendikepem

Svoboda je v hlavě, ne v nohách

„Maruška je anděl! Každý den se za ní musím alespoň na chvilku stavit, hned mám dobrou náladu,“ pěla do telefonu na Marii ódy její kolegyně z amerického velvyslanectví. Tenhle anděl nelétá, ale jezdí na vozíku. Už čtyři roky.

Marie Bártová si poranila páteř a porušila míchu po pádu z koně. „S kamarádkou jsme si splnily svůj dětský sen, jako malé jsme totiž běhaly po parku a jezdily na imaginárních koních,“ říká Marie Bártová. O pádu mluví jen jako o smůle. „Věděla jsem, že je to průšvih. Jsem zdravotník, a navíc mě hospitalizovali v nemocnici, ve které jsem předtím pracovala. Ani jsem se lékařů neptala na prognózu.“

K falešným nadějím se sice neupínala, ale kromě důvěry v klasickou medicínu hledala i jiné, alternativní cesty, které jí pomohly se s novou životní situací vyrovnat. „Mám svou duchovní průvodkyni, se kterou si povídám i o tom, co má v životě smysl. Našla jsem v sobě klid. To, že nechodím, vlastně není tak důležité, v životě jsou podstatnější věci. A svoboda je v hlavě, ne v nohách,“ říká Marie a já se v duchu fackuju za své občasné sebelítostivé tendence.

Možná i proto se mi nechce věřit, že se mladá žena plná energie ani na chvíli nezalekla. „Ale to víte, že jo! Nejdřív to byl hlavně hrozný šok, a pak jsem začala přemýšlet, co budu dělat. Občas jsem z představy, že budu celý život na vozíku, upadala do splínů,“ vzpomíná na první měsíce po úrazu Marie.

Neviditelný plášť

Musela se naučit znova vnímat své tělo a počítat s tím, že se – ochrnuté od kyčlí dolů – chová úplně jinak. Vždycky byla akční typ, kromě jezdectví ráda běhala, plavala a jezdila na kole. „Sport je pro mě psychoterapie i dnes,“ říká Marie, která sjíždí divokou řeku na kajaku. A to dokonce tak dobře, že byla na mistrovství světa v rychlostní kanoistice druhá!

„Našla jsem v sobě klid. To, že nechodím, vlastně není tak důležité.“

S fyzickými překážkami si dokázala poradit, hůř se jí bourají bariéry, které přetrvávají ve společnosti. „Dodnes špatně snáším, že z lidí cítím lítost. Stalo se mi, že jsem šla něco vyřizovat s přítelem a úředník hovořil jen s ním, mně se ani nepodíval do očí,“ říká Marie. Invalidní vozík funguje mnohdy lépe než pohádkový neviditelný plášť.


Katalyzátor vztahů

Komunikace s lidmi venku, ať je jakákoli, je jedna věc, ale mnohem zásadnější je to, jak se k nové realitě postaví ti nejbližší. Lidé v zaměstnání, přátelé, partner… „Půl roku po úrazu jsem se vrátila do práce ve zdravotním oddělení na americkém velvyslanectví. A partner? Mám pocit, že nás můj úraz sblížil,“ říká Marie, pro kterou bylo zranění takovým vztahovým katalyzátorem.

„Když se něco takového stane, musíte se vzájemně přizpůsobit a naučit se jinak komunikovat. Není to jednoduché ani pro jednoho ze zúčastněných. Pokud vztah vydrží tohle, máloco s ním otřese. Ale sex-appeal a to, jak se člověk vnímá, vůbec nesouvisí s tělesnou schránkou,“ vypráví. Mimochodem, její kolegyně měla pravdu, už dlouho jsem se nesetkala s tak příjemným člověkem.

Číst 3010 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:07

Další články

Reklama