Pamatujete si ještě na tohoto statečného muže, který převzal péči o svou zdravotně postiženou dceru? Rozhovor s Petrem Juráňem vyšel v Marianne v roce 2002.

Autorka: Denisa Prošková

Petře je dnes jedenáct. Má zcela ochrnuté nohy, částečně ruce a je mentálně postižená. Jak se to vlastně stalo? 
Péťa se narodila předčasně, v 21. týdnu. Přidušená. Dlouho ji křísili, pak ji dali na delší čas do inkubátoru. A tehdy jí začaly odumírat nervové buňky v mozku. Lékaři nám vůbec nic neřekli. Nemluvili o rizicích. Domů jsme si ji nesli s tím, že se zpočátku bude vyvíjet možná pomaleji, ale všechno časem dožene. Na začátku jsem diagnóze nevěřil, nechtěl věřit. Říkal jsem si, že když pro dítě uděláme maximum a budeme se mu od rána do noci věnovat, někam se pohneme. Zázraky se přece sem tam dějí. Nedějí. Pak se připlížila krize. Nejdřív si děláte naděje, čekáte na zázrak, potom se smiřujete a nakonec se učíte vidět na situaci to dobré. Je to proces, který jde v pomalém oblouku. Každý člověk stojí v různém bodě různě dlouho. 

Kde stojíte podle vás vy a kde vaše žena? 
Učím se vidět tu lepší stránku. Zdůrazňuji učím, protože se pořád ještě někdy zachvěju. Zastavil jsem se. Přestal jsem se vrtat v povrchnostech. O manželce bych řekl, že se zasekla za nadějí a ještě ne u smíření. Odmítavě reagovala na cokoli spojené s léčbou, doktory, nemocnicí. Odmítala chodit na vyšetření, cvičit s dcerou. Ono je to hrozné navenek i zevnitř: rodič je v šoku, dítě se brání, řve, marně doktoři vysvětlují, že netrpí, že jenom reaguje na omezování svobody. Žena brečela s ní, a to ještě zhoršovalo situaci, protože Petra je nesmírně senzitivní. Přes den jsem byl v práci a s dítětem cvičil večer, ale to nestačilo. Postupně jsem začal přebírat všechny zdravotní záležitosti: doktory, rehabilitace, cvičení. Až jsme si načas úplně vyměnili úlohy — já zůstal doma a ona šla do zaměstnání. Pro oba to znamenalo i těžkou fyzickou námahu. Bydleli jsme totiž ve čtvrtém patře jedna plus jedna na Žižkově, v bytě původně čtvrté kategorie, předělaném na obyvatelno. Jenže bez výtahu. Péťu jsme nejdřív s kočárem a pak s vozíkem tahali pěšky. Až po pěti letech se nad námi magistrát smiloval a přidělil nám byt na sídlišti na druhém konci Prahy. To ale pro ženu znamenalo vytržení z prostředí, které znala, kde měla kamarádky, záchytné body, vzpomínky na lepší časy. To ji asi dorazilo. 

Vy ji pořád jakoby obhajujete. 
Obhajobu nepotřebuje. Je určitá doba zrání. Před Péťou jsme spolu dva roky žili. Z mého současného pohledu rajské časy. Moc se mi líbila, spojovaly nás zájmy, sport, oba milujeme, tedy milovali jsme lyže, měli jsme sice malý, ale vlastní byt, oba jsme chodili do práce, takže i peníze byly. Pak se ze dne na den, který měl být naším nejšťastnějšírn, všechno změnilo a

Promotion