Patří mezi nejslavnější české umělce, jeho díla jsou zastoupena v mnoha světových galeriích, třeba Centre G. Pompidou v Paříži nebo ve vídeňské Albertině. Statisícové sumy za prodané obrazy ho moc nezajímají, peníze jeho generace odkojená existencialismem nikdy neřešila. Úspěch považuje malíř Michael Rittstein spíš za náhodu. Jeho retrospektivní výstavu Ve vlnách můžete aktuálně vidět v Jízdárně Pražského hradu až do 19.1.

Vypracované tělo, tetování a suverénní vystupování příliš nekorespondují s obecně rozšířenou představou rozervaného umělce. „Jo, to jsou taková ta obecná klišé. Že umělci chlastaj, pak dostanou osvit a ono to z nich vypadne. Já třeba teď dělám velkoformátové věci a to chce systematickou přípravu. Uděláte čtyři sta skic, pak to rozkreslujete a děláte různé plánky,“ vypočítává Michael Rittstein, zatímco procházíme Jízdárnou. Potom se malinko zarazí. „Jen se teď trochu bojím o kocoura. Mám nového, malého a jak pracuju na zemi, tak on teprve zjišťuje, co si může a nemůže dovolit, packy má celý od barev. Jsem zvědavej, v jakém stavu ho po návratu domů najdu. Můj starej kocour obrazy suverénně obcházel, nikdy na ně nešlápl. Teď nevím, co se v ateliéru děje, mladej má dneska křest ohněm,“ vypravuje příběh hrabalovského rázu. Však se taky proslavil malířským cyklem Lokální historka. Letos mu bylo sedmdesát, téma našeho povídání se tak nabízí samo. Sedm životních dekád.

1. dekáda: Malířský pravěk

Nejsem z umělecké rodiny, otec se na moje výstavy chodil dívat hlavně proto, aby zjistil, jak se mi vede. Na mé první výstavě ho zaujalo, co je tam krásných děvčat, říkal, to je přímo šílený, co tady máš! Ale pár věcí v dětství mě ovlivnilo. Jako dítě jsem měl Špalíček od Alše, jsou tam takoví dva koně, a když jsem nedávno maloval jeden obraz, tak jsem si na ně vzpomněl. A pak na mě měly vliv obrázky, kterými byla vybavena babiččina chalupa. Byly od místních krajinářů a vůbec nebyly špatné, chodili totiž ke Kalvodovi do krajinářské školy, co tam byla blízko. Zaujaly mě drobnou strukturou, dodnes ji sám na obrazech používám.“

2. dekáda: Machr přes popelnice

Na střední škole jsem začal malbu kvapem inhalovat, byly tam děti z uměleckých rodin. Začaly mě upozorňovat na různé věci, všechno jsem prudce doháněl. Tehdy byla 60. léta, doba pozvolného uvolňování, byly tu výstavy světového umění. Já samozřejmě současné umění sledoval, ale moc jsem mu nerozuměl, mojí starostí spíš bylo, jak zvládnu nakreslit ruku. A z čeho jsem byl živ? Na studiích mě podporoval otec, ale pracoval jsem i jako zedník ve stavebnictví. Když jsem chtěl třeba foťák, musel jsem na stavbu. Půlku každých prázdnin jsem zedničil. Začínal jsem na farmě, ale u zedníků se dalo vydělat víc peněz, tak jsem šel k nim. U nás na Domažlicku, ve Kdyni, jsem stavěl sídliště. Co byla moje doména? Sídlištní boudy na popelnice, ty jsem dovedl usadit i vydláždit. Dokonce tam za mnou chodily dámy a zvaly mě na melouchy! Ale já odmítal, chtěl jsem radši na koupaliště.“

3. dekáda: Peníze v krabičce

Vaše generace si někdy myslí, že 70. léta byla automaticky dobou temna, ale ono to tak nebylo. Normalizace na nás dolehla až později. Ve škole jsme začínali stávkou proti okupaci společně s profesory, kteří pak tu školu normalizovali, tak nás nechali na pokoji. Ve škatulce podvratný živel jsem nebyl, vezměte si, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE

titulka

Promotion