Je jiná. Dětská i velmi ženská zároveň. Nespustíte z ní oči. Přitom ještě před dvěma lety věděli o herečce Elišce Křenkové (29) jen skalní milovníci českého filmu. Pak ale vyhrála Českého lva a bylo jasné, že se zrodila star. Od ledna ji uvidíte v krimisérii Zrádci.

Vy jste začínala jako patnáctiletá v Rafťácích. Teenagerské komedie Rafťáci a Snowboarďáci, to byla vůbec taková herecká líheň. Začínal tam Vojta Kotek, Jirka Mádl nebo Tereza Ramba Voříšková.

To jo. Já byla tehdy zrovna po devítce, byla jsem přijatá na taneční konzervatoř Duncan a zažila jsem tam jedny z nejintenzivnějších prázdnin v životě.

Počítám, že jste se asi tak trochu prokalili natáčením.

Jak to říct? Tenhle rozhovor bude pravděpodobně číst moje maminka. Nechtěla mě pustit, bála se, že se tam zkazím. Pravda je, že tenhle film rozhodně mou pubertu poněkud podpořil. Asi jsem tam ochutnala alkohol, asi jsem si trošku lízla! (smích) Bylo to skvělý, jedna velká party. Vznikla tam přátelství na celý život, pro spoustu zúčastněných to bylo naprosto zásadní. Já jsem díky Rafťákům herečka. Kdybych je tehdy nedělala, pravděpodobně bych byla choreografka.

Vy jste pak začala celkem dost točit na škole, i když se to tak úplně nesmělo.

Přivydělávala jsem si seriálem Ulice, točilo se každý druhý víkend, byla to v podstatě taková brigáda. Ale neslučovalo se to s duchem Duncanu, tak jsem to dělala „na tajňáka.“

Ulice běží na Nově každý všední den, tak se to předpokládám asi utajit nepodařilo.

Samozřejmě na to přišli a chtěli mě vyhodit. Já už byla přijatá na DAMU, takže jsem z toho byla úplně v háji, potřebovala jsem maturitu. Bylo to trochu prekérní, ale paní ředitelka byla naštěstí shovívavá a k maturitě mě nakonec připustili. Na tanečnici bych ale stejně neměla dispozice. Nemám dobrý nárty, klasika na mě nikdy nebude vypadat tak dobře. Většina tanečnic má otevřenější kyčle, navíc moje koleno skoro vždy vypadá, že je pokrčené. Kyčle by člověk možná zlomil, nárty taky, ale v mém věku už bych prostě byla jako tanečnice úplně sedřená a vyřízená.

Takže je štěstí, že jste tenkrát hrála v Rafťácích. Na druhou stranu tanec určitě do života člověku spoustu věcí dá. Třeba disciplínu.

Jo, ta myslím hodně kolegům chybí. Třeba na DAMU jsme byly já a jedna moje spolužačka jediné, co byly vždycky včas na zkoušce nebo tréninku. Ono je to samozřejmě trochu nudný. Na škole bylo dost spolužáků, kteří sice vždycky přišli pozdě, ale byli tak skvělí, že to bylo ve výsledku jedno. Ale zodpovědnost vůči dalším lidem a profesi ve mně zůstala. Asi jsem prudérní, ale mám disciplínu ráda. Samozřejmě se v ní ale člověk nesmí úplně uzavřít.

Takže jste vzorňačka.

To ne, já jsem zase na DAMU na tajňáka točila, tentokrát televizní film Běžci. Málem mě vyhodili ze školy, nakonec z toho byla trojka z chování. Já ale vždycky docela trpěla, když jsem nehrála před kamerou. Na DAMU si člověk zahraje celkem dost, ale to je divadlo. Po DAMU jsem pak měla období ticha.

Jak jste to snášela?

Bylo to těžký. Já po škole nehrála rok. Pak jsem natočila Rodinný film a pak přišlo další ticho. Za prvé člověk už moc nemá z čeho žít, takže brigády. Dělala jsem roky za barem, herecká klasika. Neměla jsem ani divadlo, ani natáčení, nic. Začala jsem propadat depce. Pamatuju si moment, kdy jsem šla po Vinohradech a najednou mi na náměstí Jiřího z Poděbrad blesklo hlavou: „Panebože, co když jsem se spletla?” Člověk má samozřejmě menší pochybnosti nonstop, ale tohle byl velmi silný pocit.

Měla jste plán B, kdyby to s herectvím nakonec nevyšlo?

Já byla tak vyplesklá, že se mi hlavou honilo jen: „Jak to? Vždyť to tak přece má být, já nic jiného neumím!“ Asi bych časem něco vymyslela, ale byla jsem v takovém šoku, že mě vůbec nic nenapadalo. Pak jsem začala točit Pustinu a ven šel Rodinný film, což byly dvě zásadní věci, které mě vrátily do hry. Rodinný film sice široká veřejnost moc neviděla, ale pro filmařskou komunitu jsem se hodně zviditelnila, tenhle film Olma Omerzua řešila i zahraniční filmová média jako Variety nebo Hollywood Reporter.

Letos přišel Český lev za film Všechno bude, to už vás asi lidi začali poznávat. Jaký je to pocit?

Určitě mě teď lidi poznávají víc, po Českém lvu mě znají i jménem. Když jdete otevřít dolů Rohlíku nebo jiné donáškové službě, v županu, v teplákách, s neurčitým účesem, beďákama na obličeji a pán vám nadšeně řekne, dobrý den, slečno Křenková, tak si říkáte, hm, to je fakt skvělý. Ale určitě je hezký, když vám někdo pochválí film. I proto to člověk dělá.

Taky jste byla hodně vidět díky představení Amerikánka, kde hrajete společně s Terezou Ramba Voříškovou. Léta spolu kamarádíte a říkám si, jestli jste se trochu nebála, že vám takhle náročný projekt naruší vztah.

Pro mě byl nejdůležitější právě fakt, že tam hraje Tereza. My se kamarádíme patnáct let. To je hodně dlouhá doba, navíc je to období velkých osobnostních změn. Člověk se hledá, mění, utváří. Prošly jsme si spoustou zkoušek a doufám, že naše přátelství už vydrží navždy. I když můžou přijít různé zvraty.

Tereze se nedávno narodilo miminko, což bývá mezi kamarádkami, třeba i podprahově, příčinou rivality. Protože jedna dítě má a druhá ještě ne. Minimálně člověk sám začne uvažovat, jestli dítě bude chtít, nebo ne.

Samozřejmě se mě to dotklo, protože...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE.

titulka 

Promotion