Když Václav Neužil vyslovil během rozhovoru tuhle větu, málem mi zaskočila ledová káva. V poslední době jde totiž z role do role, na Marianne si našel čas uprostřed natáčení krimisérie Zrádci Viktora Tauše. Jak hledá rovnováhu mezi prací a rodinou a proč má i na prahu čtyřicítky v plánu zůstat tak trochu dítětem?
Promotion

Text: Simona Martínková-Racková

Vidím, že vám vlasy vyholené nad čelem kvůli roli Emila Zátopka už trochu dorostly. Ale na focení to radši stále jistí klobouk.

Jsem zarostlý jenom z toho důvodu, že jsem se dneska v jednu ráno vrátil z dovolené. Tam jsem ten svůj účes – říkejme tomu účes – nechal pustnout. Film jsme roztočili a teď je pauza, skoro čtvrtletní.

Do té doby si můžete nechat vlasy růst?

Vlastně jo, ale s Viktorem Taušem dotáčím pro Českou televizi detektivní sérii Zrádci. Dávají mi tupé, abych vypadal normálně. Ale zažil jsem i horší situace. Zrovna s Viktorem jsem loni točil kriminální minisérii Vodník, kde mě maskovali na staršího chlapa. Příprava trvala skoro tři hodiny. 

Jak jste se cítil, když jste se viděl „zestařený“?

Neviděl jsem staršího Vaška Neužila, ale staršího Petra Třebovického, kterého jsem hrál. Nebyl to zrovna veselý, optimistický člověk, spíš životní ztroskotanec, a podle toho jsem se cítil. I tak vypadal.

Role kriminalisty, kterého hrajete v minisérii Zrádci, je méně deprimující?

Jak se to vezme. Honza Blažek, kriminalista z protidrogové jednotky, je velký solitér, jemný sociopat, možná psychopat, zahleděný jenom do své práce. Jde po dealerské partičce, která v Čechách vaří a prodává pervitin. Původně se to jmenovalo Nelegál, protože vyšetřuje na své triko, nelegálně, aniž by informoval nadřízené. Je to chlápek v mém věku, čtyřicátník, který už potřebuje mít něco úspěšně završeného. Pro jeho ego je důležité říct si – jo, zvládl jsem to. A právě proto, že na tom jeho ego lpí, se mu to nepovede tak, jak si představoval. Kdyby měl větší nadhled, třeba by se mu to i podařilo. Nadhled je ohromně důležitý. 

Co vám pomáhá nadhled získávat?

Snažím se nedělat věci na nevědomé úrovni. To ovšem neznamená nebýt spontánní! A taky mi pomáhá připomínat si, že jediný princip života je být šťastný, od první až do poslední vteřiny. Pokud jste v okolí člověka, který je šťastný, většinou je vám dobře. Šťastný člověk totiž vysílá určitou energii, nepotřebuje se vymezovat, ubližovat, kompenzovat si mindráky, povyšovat se, poučovat. Je spokojený – i s tím, jak se zrovna cítí. A mně pomáhá uvědomit si, že jediné, co chci, je být šťastný. Vlastně je to jednoduché.

Teoreticky jistě. A prakticky?

Když jsem byl malý, po škole jsem hodil tašku do kouta, vypadl jsem ven a vrátil se až večer. Jako dítě jsem se instinktivně choval tak, abych byl šťastný. V dospělosti je to o trošku těžší, ale být neustále dítětem, což v mé práci docela jde, je další odpověď – snažím se zůstat dítětem a být nadšený z toho, co dělám. V říjnu mi bude čtyřicet, jsem v půlce života. Ne že bych chtěl rekapitulovat, spíš užívat si život, to je přece nejvíc, co může být!

To ano, jenže naše společnost je postavená na výkonu a výkonnosti. Jak se s tím vypořádat?

Člověk může vnímat sám sebe. Perfektní princip je meditace, jóga, jakýkoli sport. Někdo toho dosahuje díky drogám – proč ne, když to s nimi umíte. Ne nadarmo je používají indiánské kmeny a jsou uvědomělejší než my. Proč se pořád za něčím honit? I když mně to často taky nejde. Zrovna teď jsem se přistihl, že ani o prázdninách neumím úplně odpočívat, tak jako moje žena. Chci mít z dovolené zážitky, takže si o dané oblasti předem čtu a plánuju, co všechno by tam bylo dobré vidět. A pak si říkám – aha, takže dovolená byla opět plánování. Ne že jenom tak vstanu, a nic.

Na to ale zase nemusíte nikam jezdit, ne?

Jasně. Navíc my se ženou ani nejsme ty typy, že bychom to tam prováleli. Snažíme se o rovnováhu.

A to to zatím řešíte jen ve dvou! Počkejte, až syn vyroste.

To je pravda, Vincek je maličký, v září mu budou dva roky. Ještě nemá vyvinuté ego. Zatím ho udělám šťastným v jakémkoli prostředí, stačí, když ho zabavím. Ale už taky projevuje svoji svobodnou vůli a kritické myšlení. Už to není miminko.

A takhle to bude víc a víc.

To je mi úplně jasný! Je to minichlapeček, který už křičí, když se mu něco nelíbí.

Minichlap.

Minichlap. Zrovna jsme se se ženou bavili o tom, že mi nedochází, co všechno mě čeká. Ještě nám končí fáze „miminko“ – mazlení a ťuťu ňuňu. Jsem ten typ chlapa, který...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZÁŘIJOVÉ MARIANNE

titulka

Promotion