Tentokrát otevíráme archiv z roku 2008 a přinášíme vám článek o tom, jak by se správně mělo "obchodovat" v manželství, aby to v něm hezky fungovalo.

Autorka: Ivana Dubnová

Nemůžu někoho milovat jen proto, že žije a dýchá, dokonce ani proto, že s ním mám dítě. Jsem přesvědčená, že v tomto století a v současných podmínkách je láska mezi mužem a ženou pořád totéž jako před sto lety, jako před pěti sty lety, jako v pravěku. Pořád je to byznys. Něco za něco. Já tobě sůl, ty mně kožešinu z medvěda.

Ještě před sto lety nebylo vlastně co řešit. Lojzík si vzal Marušku a nikdo nepochyboval o tom, co bude dál. Maruška dá Lojzíkovi děti a bude mít na starosti domácnost, muže a potomky. Lojzík je bude všechny živit. Maruška by bez Lojzíka skončila v lepším případě jako služka nebo pradlena. Vzájemně tedy měli mnoho dobrých důvodů, proč jsou spolu a proč spolu musejí vydržet. Jenomže dnes, kdy jsme schopní se každý uživit sám i s dětmi, musíme hledat nové důvody, proč se i po deseti letech milujeme.

Bezvýhradně...

... a bez nároku na něco za něco lze milovat snad jen vlastní děti. Jsou roztomilé, krásné, sladké. Jenže taky lžou a podvádějí, citově vydírají, zkoušejí to na nás. Zatají sérii pětek z matematiky, praskne na ně, že nechodí na obědy, šlohnou čokoládovou tyčinku v supermarketu. I když doma spustíte trochu kraválu a absolvujete kázání do duše, stejně víte, že až se rozdýcháte, všechno jim zase odpustíte. Stačí jít na chvíli ven se psem, abyste se uklidnila, a už v polovině procházky cítíte, jak s vámi cloumá vlna odpuštění, a těšíte se, jak s těmi malými potvorami pojedete v sobotu na koupák. Jsou to vaši broučkové. A vy počítáte s tím, že občas pijí krev.

Je ale možné stejným způsobem přistupovat k dospělým lidem, kteří se k vám průběhu života prostě jen přidali? Lze bezpodmínečně milovat jiného dospělého člověka, kterého jsme náhodou kdysi kdesi potkali?

Špatné obchodnice

Když jsem ještě nedávno jezdila z Prahy do Zlína s dalšími třemi kamarádkami na univerzitu, kterou jsme společně při práci studovaly, měly jsme po cestě hromadu času na holčičí řeči. Říkaly jsme tomu automobilová manželská poradna a na cestování jsme se těšily víc než na přednášky a večerní tahy po zlínských barech. Nacpané do mrňavého fordíka jsme dokázaly probrat všechny chlapy na světě, počínaje těmi vlastními. Při jedné takové cestě se Věrka zmínila o svém příteli, se kterým žije v jeho novém bytě. Vyprávěla, jaký je Tomáš senza chlap. Vzpomínala, jak se seznámili přes internet a z lásky na první pohled se vyklubal harmonický vztah. Nedovede si bez něj představit zbytek života a hodlá mít s Tomášem hromadu dětí. Věra se mezi řečí zmínila, že Tomovi měsíčně přispívá na splácení hypotéky jeho bytu. Rovnou polovinu veškerých měsíčních splátek. A také z ní vylezlo, že když její přítel dojde sám na nákup, vydělí pak útratu dvěma a výsledek zapíše do excelové tabulky. Prý jen tak, nic po ní nechce. To jen pro případ, kdyby se rozešli, aby Věrce předložil přesnou částku, kolik mu dluží. Naše autoporadna zažila velký třesk. „Cože? Platíš mu polovinu hypotéky na byt, který je jenom jeho, a ještě ti zapisuje dluhy za společné jídlo?“ nevěřily jsme. A Věrka, která dostala chuť se svěřit, prozradila ještě jednu roztomilou podmínku muže, ve kterém viděla životní oporu. „Pokud trváš na dítěti, má drahá, tak na to si budeš muset našetřit. Já tě na mateřské živit nebudu,“ prohlásila budoucí hlava rodiny.

Ještě pár týdnů Věra silou vůle žila ve sladké lži, že jí partnerův přístup vyhovuje. Přesto si ale zkusila s Tomášem promluvit, jestli by byl ochoten společné finance přehodnotit. Výsledek? Nařídil jí, ať mu ihned odevzdá klíče od bytu. Prý pro ztrátu důvěry. Věra směla chodit domů až ve chvíli, kdy byl doma i Tomáš, aby jí otevřel dveře. Po týdnu si sbalila věci, taxikář jí pomohl krabice naložit a odjela. „Nechápu, proč se mnou vlastně Tomáš chtěl žít. Nechápu, proč jsem s ním žila já,“ vzpomíná Věra.

Už nějakou dobu pozoruju, jak se vyvíjí vztah mé kamarádky Staňky. Než se do svého vyvoleného zamilovala, trvalo mu pořádně dlouho, než ji dostal. Organizoval výlety, divadlo, dokonce vyhlídkový let balonem. Málem se stavěl na hlavu, jen aby Staňku přesvědčil, že on je ten pravý a že se k němu má nastěhovat. Jen to udělala, jako mávnutím proutku se pravidla jaksi změnila. „Ty přece víš, že potřebuju denně teplé večeře, a ty si jdeš klidně z práce v osm večer,“ syčel přítel na Staňku. Holčina tedy bleskově odložila tašku s notebookem a letěla ke sporáku připravit večeři o dvou chodech, zatímco její vyvolený odešel trucovat do ložnice.

Ještě větší komedie nastala, když Staňka navrhla sobotní výlet. „A kdo bude žehlit to prádlo? To myslíš vážně, že zabijeme den nějakým couráním po lese, když nejsi schopná splnit ani svoje základní povinnosti?“ kázal mladík. Staňka tedy přísahala, že po návratu nejen okamžitě vyžehlí, vytře podlahy a vůbec provede generálku celého bytu, ale také upeče na večer maso a koláč a servírovat bude jen v průsvitné zástěrce. Na výlet se tedy jelo. Jenže ouha, povystoupení z auta v příslušné vesnici, za níž čekal kýžený les, dostal mladý kandidát na manžela a hlavu rodiny hlad. „Mohla bys přece vědět, že musím jíst třikrát denně. Protože nejsi schopná mi jídlo zajistit, jdu se támhle do hospody najíst,“ otočil se Staňčin objev zády a odkráčel. Už ani nespočítám, kolik podobných příhod jsem od Staňky vyslechla. Všechny si byly podobné jako vejce vejci. Po dvou letech moje kamarádka sebrala sílu, aby od přítele odešla. „Hrozně se mi po něm stýská. Pořád na něj myslím a nevím, co budu dál bez něho dělat. Ale vím, že kdybych se vrátila, nebudu pro něj nikdy nic víc než obyčejná služka,“ říká Staňka.

Stará výchova

Moje babička mi kdysi řekla: „Ženská má zástěru od toho, aby si do ní utírala slzy.“ Když jsem to od ní slyšela poprvé, bylo mi sedmnáct a vůbec jsem nechápala, co tím myslí. O pár let později jsem od své dnes už extchyně dostala ke svatbě kuchařské recepty, do kterých mi jako motto na začátek napsala citát ze Shakespeara: „Žena má k muži stejnou povinnost, jíž poddaný je dlužen svému pánu.“

V tu chvíli mi absolutně nesepnulo, co mi tím vlastně žena, která vychovala mého muže, říká. Souvislosti mi došly mnohem později. Můj muž, zpočátku tak spravedlivý, ochotný a vždy připraven dělit se o práci, se postupně začal chovat jako pán a vládce a já si připadala čím dál tím víc jako jeho poddaná.

Můj kolega má také jedno krásné pořekadlo, mnohem lepší než to babiččino o zástěrách: „Rozumný muž je spokojený tehdy, když má doma spokojenou a šťastnou ženu.“ Kolega to trefil přesně. „Každý chlap chce mít doma klid. Když si moje žena koupí šaty, pochválím jí je, a je klid. Já jsem spokojený, ona je spokojená. To je dobrý obchod, ne?“ Také mezi řečí zmínil, že zatímco český muž (on sám je odněkud z jihu) považuje za svoji vizitku značku svého auta, v jižních zemích se autorita a osobnost muže porovnává podle toho, jak je opečovávaná a upravená jeho žena. Možná, že právě tady jsme takříkajíc u jádra pudla. Naše mámy byly zvyklé na takzvanou druhou směnu. Vzpomínáte na ten termín? Tak se říkalo době mezi příchodem z práce a lehnutím do postele pozdě v noci. V té době se pralo,vařilo a žehlilo,zatím co manželé sledovali televizi a pili lahváče,které přitáhla manželka  v síťovce, a pak ještě doběhla vrátit flašky. Socialistická žena byla ta výkonná, dělná, s šátkem na hlavě a pracující v ocelárně. Naše babičky (to jsou ty,co brečely do zástěr) na tom byly dost podobně,jen měly svou druhou směnu zpestřenou pobytem na čerstvém vzduchu při okopávání pole, případně při dobrovolně povinné akci Z, kdy vozily na dvoukoláku cihly.

Vůbec se nedivím tomu, že muži, kteří si tenhle obrázek svých matek pamatují, vyžadují totéž. Jen je mi divné, že se jaksi ještě nesžili s dobou, která už tohle stachanovství po ženách dávno nechce. Pokud oba vyděláváme, nic nebrání tomu, rozdělit si úlohy fifty fifty. Nebo může vařit najatá hospodyně. Totéž platí o úklidu. A my oba zatím můžeme s dětmi do kina nebo společně blbnout na pouti.

Dobrý rozjezd, špatná koncovka

Ze začátku se muži snaží chovat jako džentlmeni, ale pak postupně jako kdyby na síle začal nabývat obrázek z dětství: mámo, kde mám košili a proč ještě není večeře? Paní na úklid a občasné vaření? Přece nebudeme vyhazovat peníze, ne?

Podle mě vypadá dobrý obchod jednadvacátého století nějak takhle: Přes týden dělám snídaně já, o víkendu ty. Ráno chodím se psem já, večer ty. Prostě vždycky něco za něco. Měla jsem kamarádku, která pro samou lásku zapomněla obchodovat. Snídaně nosila miláčkovi do postele denně, čivavu venčila taky ona a miláček se s ní měl jako to pověstné prase v žitě. Nakonec ji vyměnil za zdatnou obchodnici, a od té doby venčí psy a sem tam připraví snídani. A to byste koukali,jak jim ten byznys kvete!

Titulka

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.

Promotion