Pokračujeme v otevírání archivu Marianne. Tentokrát se vrátíme do roku 2004 k článku, ve kterém autorka vzpomíná na kamarádky své matky. Díky jejich excesům si o nich budou vyprávět ještě děti jejích dětí.

Autorka: Daniela Kučerová

To, co po nich zbylo — zážitek či příběh připomínající anekdotu —, je barevné a stále ještě se tomu doma smějeme. Esence skutečnosti obohacená zkratkou. Přála bych si zanechat ve svých kamarádech podobné vzpomínky. 

Jaké jsou vaše dlouholeté přítelkyně? Asi stejné jako ty moje. Věrné, výkonné, vtipné, inteligentní, spolehlivé, šaramantní. Jsou praštěné? Jistě trochu ano, přiměřeně okolnostem a stupni dlouhodobého stresu. Zapíší se nějak do vašich rodinných dějin? Tyhle záležitosti prověří až čas. Je to prostě jako s uměním. Budou-li si o jejich excesech vyprávět ještě děti vašich dětí, pak je to ono: staré pověsti české s fotodokumentací. Nejzábavnější matčiny přítelkyně, moje ‚tety', měly i jiná nadání, nejen osobitou potrhlost. Skvěle vařily, jejich příbytky byly bez poskvrnky, věnovaly se zahradničení a ručním pracím, měly svou profesi. Koho to dnes zajímá? 

Paní A. : Na mě si moc nevyskakuj! 
Mám ji před sebou na fotce. Dobře stavěná plnoštíhlá žena s rukou v bok. Ráznost, síla a humor. Její jediné manželství bylo zřejmě odsouzeno k záhubě už u oltáře. Záminka k rozvodu však stála za to: „Měl věčně špinavý polštáře a nešlo to dolů. Nakonec jsem je rvala rejžákem, ale nedošlo mi, z čeho jsou tak černý. Vždycky jsme byli čistotná rodina, to jsem si ohlídala." Pravda samozřejmě vyšla najevo. Pan A. začal plešatět a šedivět. Od obojího trochu. Ale barvit si vlasy v 50 letech s tak nekompromisní ženou po boku? Problém tedy řešil po svém. "Pozorovala jsem ho z ložnice, když jsem stlala. Otevřel v kuchyni dvířka u kamen, šmátl tam a už

Promotion