Když vidíte fotku herečky Reese Witherspoon (41) s nejstarší dcerou Avou (18), asi vás napadne, že vypadají spíš jako sestry než matka s dcerou. Čtyřicátnic i padesátnic, které vypadají báječně a mají tah na branku, jako by jim bylo dvacet nebo třicet, přibývá. I proto stále častěji slýcháme, že čtyřicet je nových třicet. Lze ale věk opravdu obelstít?
Promotion

Mají rozjeté kariéry, peníze, cestují, jsou samostatné, sebevědomé a krásné. Mají děti, ale jako by nestárly. Řeč není jen o hollywoodských hvězdách, ale o „obyčejných“ ženách, které využily možnosti nevypadat jako jejich babičky, když byly ve stejném věku. 

Ale nejsou to jen plné obchody zkrášlovačů, které dodávají ženám sebevědomí. Tomu, že si dnešní čtyřicátnice nepřipadají vůbec staré, pomáhá i skutečnost, že zestárla celá společnost. „Když jdete ven a vidíte, že je většina lidí starších než vy, logicky budete mít pocit, že jste ještě mladá. A naopak,“ vysvětluje socioložka Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd. Protože věk není jen číslo, ale taky veličina náchylná k porovnávání. Pro ilustraci, v roce 1920 bylo z deseti milionů lidí žijících na území republiky necelých 1,16 milionů čtyřicátníků. O šedesát let později to bylo 1,3 a v roce 2016 už 1,6 milionů!

Navíc dnešní čtyřicátnice pocházejí ze silných ročníků takzvaných Husákových dětí. „Všechno se řídí podle této generace. Je početná, cítí se silná, je vlivná a má okolo sebe hodně svých vrstevníků,“ říká Radka Dudová. Její síla je prý vidět i v politických tématech, která se aktuálně řeší, teď například dětské skupiny nebo problematika školství. 

Dojem „jsme stále mladé“ posilují i podobné zájmy s našimi potomky. „Nedochází k rozkolu generací tak výrazně jako například v 60. a 70. letech nebo u nás v 90. letech. Děti a rodiče tehdy žili úplně jiný život, nerozuměli si,“ vysvětluje Radka Dudová. Dnes žijí padesátníci často stejně aktivním životem jako dvacetiletí. Mají na chytrém telefonu své profily na sociálních sítích, v kabelce nosí notebook, sportují, cestují. „A jejich děti se s nimi cítí dobře. Podobně jako s vrstevníky,“ dodává socioložka. 

Kostýmek s květákem

Nad srovnáním se svojí babičkou jsem se zamyslela i já. Když mi bylo dvacet a představovala jsem si, jaký bude rok 2000, vyděsilo mě, že mi bude 32! Budu stará usedlá žena. Jenže ve skutečnosti jsem byla pořád bezdětná a připadala si jako malá holka. Jen jsem začala řešit své tehdy téměř neexistující vrásky. Dva roky nato se narodila dcera a nad tváří jsem mávla rukou. Ne že bych se o sebe nestarala, ale začala jsem k sobě být shovívavější. A teď, těsně před padesátkou, si připadám dokonce mladší než v oněch dvaatřiceti (a dělám, že vrásky vůbec nevidím). 

Jen mě trochu znepokojuje pocit, který si pamatuju z oslavy padesátin mé babičky. Byla to tehdy prostě babička – hodná, s trvalou na hlavě (říkalo se jí typ květák), v solidním kostýmku, co se k ní vždycky můžu schovat do sukně a ona mi bude číst pohádku. Jenže já nemám solidní kostýmek, nejčastěji nosím džíny s bílými tričky, pohádky jsem ještě nedávno četla dceři a trvalou jsem měla naposledy na vejšce. Jsem ale opravdu tak jiná, než byla v padesáti ona? Možná navenek. Ale tuším, že uvnitř jsme si blízko. Chápu její pocity, potřeby, touhy, obavy. U srdce budu tedy asi stejná. Jako každá skoropadesátnice.

Jsme jiné. Nebo ne?

Kde se vlastně bere ten pocit, že jsme odlišné než generace žen před námi? 

Vypadáme jinak. Záměrně nepíšu líp, protože to je hodně subjektivní hodnocení. O solidním kostýmku a džínách už řeč byla. Čtyřicátnice mají peníze a vlastní názor, umějí nakupovat, vědí, co jim sluší. Už dávno se nedržíme „zlatých“ pravidel předchozích generací, třeba že kabát musí být delší než sukně, k pruhům se nenosí květy a tenisky do města jsou jen pro mladé. Všechno je povolené a vlastně nic není...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V KVĚTNOVÉ MARIANNE!

květnová Marianne