Milé čtenářky, do emailové schránky nám často posíláte krásné texty, které rozhodně stojí za zveřejnění. Toto zamyšlení napsala Lucia M. a my se o něj s vámi rádi podělíme.

U mě začal život ve třiceti. To, že se něco změnilo, jsem si začala uvědomovat opravdu až v posledním období. Pro mě tedy začíná život právě teď. Ten opravdový. Skutečný. Bez pravidel. Ten, kde to, že vy nekradete, neznamená, že Vám nebude ukradeno. Ten, kde to, že vy nelžete, neznamená, že nebudou lhát Vám. Ten, kde se ne vždy štěstí štěstím oplácí. Ten, kde se nejenom žije, užívá, pije, učí, sní, jí, ale taky ten, kde je zodpovědnost, a taky, kde se umírá. Ten, kde odvaha je ne vždy považována za cnost a pravda málokdy zvítězí.

Najednou vím, že za mě nikdo nic neudělá. A i když mám uši nastrčeny, protože potřebuji někdy radu, každý mlčí (obrazně řečeno). Nastaly skutečnosti, jejichž řešení nevyčtu z učebnice. Musím je najít sama, a podle toho pak jednat. Je to život, kterému ne vždy rozumím. Tedy ono to všechno asi nějaký smysl má, ale ten vyšší, ten, který třeba já nemohu teď chápat. Ten, který se chápe, jenom zvenčí, zdálky. Ten, který možná někdy pochopím, ale třeba taky ne. Ten, který Vám nikdo nevysvětlí. Ten, na který nejsou odpovědi vždycky, když se ptáte, nebo když jsou, tak nebývají tak jednoznačné, jako u testů ve škole.

O Vánocích mi syn kladl ty klasické roztomilé dětské otázky. Kde žije Ježíšek, a jak může vědět, co si on pod stromeček přeje, přestože mu dopis nepsal, a jak ví Ježíšek, že opravdu poslouchal, a zda o Vánocích opravdu zůstane nějaké dítě bez dárků jenom proto, že zlobilo atd. atd. Já poslušně odpovídala na všechno. Přitom jsem si vzpomněla na sebe, když jsem se téměř to samé ptala kdysi rodičů já.

A já mu najednou tak záviděla. Ale v dobrém. Že žije vlastně v ochranném obalu. Že Já vlastně tvořím jeho svět. Že věří pouze mně (a samozřejmě tátovi). Že cokoliv mu teď řeknu nebo přečtu, z toho vlastně bude „žít“. Tomu bude věřit. A že to třeba ve školce posune dál. Takže musím být opravdu opatrná. Že má to bezpečí, které já již nemám, protože jsem se stala právě tím jeho ochranným obalem. Že všechno to špatné se teď tříská o mě, každé jeho životní období se do mě vrývá. A mimochodem, tak si představuji, že asi nějak vznikají vrásky. Já už takový obal nemám. Mně je přes třicet. Stojím tady sama za sebe s tváří nastavenou směrem ke všem životním kalamitám. Už nežiju v pohádkovém světě. V tom bezpečném, kde nebezpečí číhá na někoho jiného, jen ne na mě.

Teď už vím, že když mě sní v lese vlk, nepřijde žádný myslivec, aby mě vysvobodil.
Že když budu mít hlad, nenajdu perníkovou chaloupku, a také to, že zrcadlo už nebude řvát, že jsem nejkrásnější v celém svém království. Protože je tady někdo důležitější a krásnější.
Že když se smíchá čočka s kukuřicí, nepřijdou mi holuby na pomoc, aby to roztřídily a já mohla jít tancovat, ale že to budu muset udělat sama.
Že mi nikdo neprodá zázračnou fazoli, když nebudu mít peníze, ale že na to, abych měla pečenou kachnu se zelím, budu muset vydělat.
Že nenajdu sedm trpaslíků, kteří by mě zachránili, když mě bude chtít někdo otrávit.
A že už nikdy to nebude jako tenkrát.

Moje otázky znějí najednou jinak. Najednou se neptám, kde žije ježibaba, proč svítí slunce, kde chodí spát měsíc, (nebo jak dlouho mají otevřeno v hospodě, a co dnes asi dávají v kině) ale že se ptám, kde jsou lidé, kteří najednou tady nejsou, kde jsou moje sny, a taky i to, zda budu ještě někdy nejkrásnější.)

Strašně bych chtěla, aby moje dítě zůstalo v tom pohádkovém (bezpečném) světě, kde všechno má smysl, co nejdéle. Protože dokud bude věřit na pohádky, dokud bude mít otevřenou pusu při mém čtení o obrech, pirátech, hrdinech a bude hltat každé moje slovo, bude věřit, že skromnost, odvaha, a pravda vždycky zvítězí. Tak, jak tomu pořád chci věřit i já.