Dejte si (kariérní) pauzu

Naše děti se snažíme burcovat k produktivitě už odmalička. Kromě do školy chodí na několik kroužků zároveň a my jen čekáme a tajně doufáme, že alespoň v jednom z nich budou nadprůměrně vynikat. Třeba jako Alma Deutscher, holčička z Británie narozená v roce 2005, která v šesti letech zkomponovala první sonátu, v sedmi operu a nyní bude svou další operu uvádět ve Vídni. Jak jste si už zřejmě spočítala, je jí 11 let. Jistě, jeden takový příklad dítěte známe také, narodilo se před 260 se jménem W. A. Mozart a bylo možná ještě zázračnější než Alma Deutscher. Rozdíl je v tom, že takový potenciální Mozart dnes není jeden, ale nejradši bychom ho doma měli všichni.

 

„Asi tak za pět minut mi bude 29 a já mám pocit, že jsem zatím, v porovnání s ostatními, nedosáhla ničeho významného. Mohla jsem třeba v devatenácti představit uznávanou divadelní hru jako Polly Stenham, v pětadvaceti mít jisté vydání tří knih jako Emma Cline nebo zrežírovat úspěšný televizní seriál jako Lena Dunham,“ říká Kate Leaver, která toho ale paradoxně má na svém kariérním listu také celkem hodně. Dosáhla toho však běžnou prací a nikdy nebyla „zázračné dítě“. Proto ji pořád trápí tak trochu zklamání, že nepřišel žádný hvězdný milník. Pokud pociťujete něco podobného, vězte, že v tom nejste sama.

 

Naučili jsme se totiž spojovat dohromady naši sebeúctu s kariérními úspěchy. Dáváme morální hodnotu našim platům a lpíme na dokonalosti našich životopisů. A všeho tohohle chceme dosáhnout rychlostí wifi, která je pro to vše naprosto nepostradatelná. Ve skutečnosti je to ale nereálné a unavující zároveň. Jak se s tím tedy vypořádat?

 

 

Kvůli čemu přesně na sebe kladete takové nároky? Co chcete dělat se svým životem? Opravdu vy, ne vaši rodiče nebo někoho dalšího, kdo má na vás velký vliv. Zní to jako klišé, ale skutečně se zkuste ponořit do vašich vlastních hodnot a zjistit, jaký odkaz po sobě chcete nechat. Nakonec se třeba dozvíte, že vaše hodnoty nejsou efektivita a zisk, ale takové „běžné“ věci jako laskavost, zásadovost a kreativita, a že po sobě chcete zanechat hlavně rodinu, přátelství a příběhy, které se budou vyprávět.

 

Žijeme déle a pracujeme tvrději než kdy dřív. Naše kariéry trvají více než padesát let a průměrně zažijeme tak pět až sedm kariérních změn. Což znamená, že ve věku třiceti let, který si tak běžně stanovujeme pro dosažení něčeho významného, máme před sebou pořád ještě dalších čtyřicet let kariéry! Co bychom tedy se vším tím časem dělali, kdybychom všeho dosáhli už ve zmíněných třiceti letech?

 

Kariéru už si dnes nepředstavujme jako žebřík, po němž by se mělo stoupat, ale spíš jako jakousi prolézačku, kde jsou cíle různorodé, pro nás zajímavé a vyvážené natolik, abychom si z nich mohli vytvořit portfolio dovedností a přizpůsobit se tak neustále se měnícímu pracovnímu prostředí. To přináší jistou flexibilitu k objevování nových cest i odpočívání bez toho, aniž bychom se museli nějak extrémně vyburcovávat k přímé cestě na vrchol kariéry.

 

Vezměte si tužku a kousek zdravé perspektivy a dokončete větu „Považuju se za úspěšnou, když…“. Když tohle uděláte několikrát, dostanete se dále, než k tomu, co jste nejdříve předpokládala, jako třeba „když mám peníze“. Zjistíte, že mnohem víc pro vás znamená, když jste si schopná udělat čas na knihu nebo na kulturu, zkrátka to, co vás skutečně těší.