Naopak, hrdě se hlásím mezi kavárenské povaleče. Byť jsem se kvůli záchraně vztahu snažila zamilovat si moirové oblečení, výšlapy na Sněžku za tmy a další aktivity – nejsem to já a asi bych měla přijít s coming outem. Myslím, že nastal čas.
Promotion

Jsem ráda, že jsem, jaká jsem a docela se sebou umím vyjít. Denně našlapu s dětmi, psem i za povinnostmi kolem patnácti tisíc kroků a považte, mnohdy v lodičkách na deseticentimetrovém podpatku. Rozhodně se neřadím mezi líné jedince a ani moje fyziognomie tomu neodpovídá. Tuk aby na mě jeden pohledal… Nedávno jsem se ale zúčastnila narozeninové párty spolužačky mé dcery a nestačila žasnout, jak militantní milovníci sportu dokážou být: „ Ty s sebou nemáš funkční oblečení? Co tu s námi budeš dělat (jednoduchá odpověď: Nic, sednu si s knihou na sluníčko)? A lezecké boty máš? Nosíš raději moirové prádlo, nebo jiné? Jaký styl sportovní podprsenky nosíš nejčastěji? Jo, to my kupujeme jen proteinem obohacené kuře, a žádné sladkosti na stole nebudou, my dort máme pro dítě z bílků…

Moje zjištění ze zmíněné oslavy: Já se s rodiči, setrvávajícími ve sportovní hale vůbec, ale vůbec neměla o čem bavit. Navíc při pohledu na bradla se mi dělalo špatně od žaludku, stejně jako při sledování dětí pobíhajících po kladině, metajících kozelce a šplhajících na tyči do závratných výšek. Obratem jsem si totiž vzpomněla na tělocvikáře, který se snažil už na základní škole přinutit mě k výmyku na hrazdě se slovy: „To přece zvládne každé hovado…“ No já fakt ne. Načež jsem byla ocejchována přízviskem tlusťoch třídy, co neumí hýbnout prdelí. Jako fakt… Tolik k socialistické výuce tělesné výchovy. Při tělocviku jsem navíc měla dokonce nařízeno sedět stranou – a hlavně se k nářadí nepřibližovat. Tehdy asi vznikla moje láska ke...


název fotky

Promotion