Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Pracovní úraz

Píšu hodně. Píšu ráda. Ovšem občas si vezmu tolik práce, že nestíhám. A jak poznám, že jsem ve skluzu? Velmi jednoduše. Existuje část těla, která mi dá jasně najevo, že bych dalším pracovním činnostem měla vystavit stopku. Alespoň na čas.

Anonymous | 8. 10. 2019

Je to jasné, kdybych byla kuchařka, bolely by mě ruce, záda, jako kadeřnice bych trpěla na nohy… Jenže já si vybrala, jak říkala moje babička: „čistou práci, ze které tě Klárko nic bolet nebude, jen si budeš sedět v kanceláři a pít kafe…“ Ona to tak optikou ženy pracující už za Druhé světové války nejspíš viděla a nechtěla mít udřenou vnučku, já musím přiznat, že občas to sezení a práce u klávesnice tedy není žádný med. Ne že bych si tedy před lety mohla vybírat z jiných, než kancelářských profesí, protože mezi námi: Jako švadlena bych se neuživila, ke kadeřnici Kláře by nikdo nechodil, jako pekařka bych nejspíš dost prodělala, protože spáleniny nikdo nekupuje. Podtrženo sečteno, s kanceláří a sedavým povoláním jsme si tak nějak zbyli. Protože co s člověkem, který má obě ruce levé, že…

Není ale pravda, že by lidé, pracující vsedě a v teplé kancelářičce měli pohodu a zdravé tělo. Nevím, jestli je to roky, nebo objemem práce, ale i to moje už se hlásí o svou dávku pozornosti. Co mi prošlo ve dvaceti, třiceti letech, stěží projde ve čtyřiceti… a dál se zatím nedívám. Protože je mi jasné, že ty výhledy nijak růžové nebudou.

Občas se mi totiž přihodí, že se podívám na to, co mám ještě sepsat, začnou mě brnět karpální tunely na levé ruce - a to tedy není žádná hitparáda… Nikdy jsem si nemyslela, že štěrbinka obklopená kostmi a svaly v oblasti zápěstí, o které jsem dosud netušila, že ji v těle mám, dokáže tak pekelně bolet. Pro představu: Celá ta legrace nastupuje v noci. Plíživě, nejde o nic drastického, ale s neustálým tlakem a brněním v oblasti zápěstí, které vystřeluje až k lokti, se zkrátka v klidu spát nedá. Snažila jsem se nejdřív vyléčit sama. Takže nastoupila konzumace léků proti bolesti, masáže, v noci jsem spala s rukama zvednutýma nad hlavu. V poloze, která mě pro případnou bondáž velmi vytrénovala. Po dvou týdnech neutuchající bolesti jsem šla k lékaři a vyfasovala – ortézu. Na tři měsíce. 24 hodin denně. Sice se mi ulevilo, ale spolu s úlevou si prsty na ruce začaly dělat, co se jim chce. Tak třeba prostředníček mi začal samovolně vystřelovat směrem od prstů sevřených v pěst. Což jistě uznáte, není gesto příliš zdvořilé. Navíc v okamžiku, kdy se třeba bavím se zadavatelem o dalším psaní? Fiasko. Jako by moje ruce dávaly najevo, co si myslí o tom, že sem se rozhodla psát víc a radostněji.

Faktem je, že ve psaní během období, kdy mě bolely i dlaně, jsem nepolevila. Zato jsem se ráda vzdala prací jakými je škrábání brambor, vaření a domácích prací obecně. Holky se zapojily, protože ty mají karpální tunýlky ještě nezničené… Jen se denně ptaly, jak moc mně to bolí. Nemyslím si, že to bylo z čirého zájmu o mě. Spíš potřebovaly vědět, kde se opět ujmu svých povinností.

Pořád trvá, že píšu ráda, hodně a často. Jen už si ale hlídám, v jaké poloze při této činnosti mám ruce. A taky si tělo vědomě huntuju činností, kterou miluju. Takže bolest vždy nějak zažehnám, překonám, vydržím. Neumím si představit, že bych si organismus ničila prací nenáviděnou. Na to myslete, až se budete rozhodovat, jestli v nějaké práci setrvat, nebo se jí dál nevěnovat. Každá má vliv na váš organismus a já si ho rozhodně chci ničit už jen zábavou. Bolí to míň a kratší dobu. Mám to vyzkoušené.

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Dvě minuty štěstí

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Jmenuji se Klára Kotábová a říkají mi Klára Kotábová

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Gordický uzel – zapletené vlasy