FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Učit se, nebo rezignovat?

Začnu trochu oklikou: Starší dcery jezdí pravidelně na sportovní soustředění. Pravidelně se vrací vysportované, s vypracovanými stehny jako Martina Sáblíková, hromadou špinavého prádla a nesmírně hladové a unavené. Stalo se u nás doma tradicí, že vždy po jejich příjezdu jen zapnu první pračku, vyrazíme do Running sushi, aneb jak říká Viki na Běhací sushi. Tam sní každá z tábornic asi 110 talířků s asijskými dobrůtkami, následně je odvezu domů, ony upadnou do kómatu a dalších 24 hodin v kuse spí.

Soustředění máme zdárně za sebou, prádlo je poskládané v prádelníku, děti odpočinuté, dokrmené a spokojené. Ovšem letošní návštěva se nesla, kromě tradičního doplnění energie za uplynulé dva týdny, také v duchu zadání: Naučíme maminku jíst hůlkami. Přiznám se totiž klidně k tomu, že to moc neumím. Všichni mi na pravé ruce už roky ukazují, jak lehké to je, já jako levoruká blondýna mám trochu problém danou činnost pochopit. Když se mě tedy dcerunky opět jaly vychovávat, asi abych jim nedělala ostudu, a pravda, hůlky esteticky držím dobře, ale moc se jimi nenajím, přiběhla jedna ze servírek a přinesla hůlky vylepšené. U jejich vrcholu připevnila gumičkami srolovaný papírek, kterým jsou zabalené. A snažila se je nacpat do ruky nejmladší dceři. Protože špatně odhadnula situaci, kdo a co vlastně neumí. Viki se bránila, protože má konzumaci jídla tímto stylem, zvládnutou na jedničku a já pochopila, že jsem právě obdržela něco, co v Číně dostávají na výuku stravování se batolata. Fakt že jo. V okamžiku, kdy jsem vyzkoušela vylepšené, propojené hůlky, snědla jsem po jednom i zrnka rýže. Buráky. Skvělé.

Výborné už nebylo, že se na mě postupně přišel podívat komplet veškerý personál. Historicky řečeno: sledovat, jak ta žena s velkým nosem se konečně najíst umí.

U toho štěbetali, brebentili, také se smáli, a mně se nejdřív v hlavě honilo, jestli si nemám potupně vzít vidličku, nebo raději zvolit svůj úchop hůlek a vykašlat se na pomocné gumičkové zařízení. Nakonec mi to nedalo a dojedla jsem za jásotu nejen dětí, ale asi i personálu. Ten tedy možná jásal proto, že pochopil, že banda kobylek, která zkonzumovala v rekordně krátké době rekordně velký počet talířků, konečně odchází, já jsme měla skvělý pocit z toho, že konečně umím jíst hůlkami.

Dneska ráno jsem zkusila snídat hůlkami. No co, vločky s ovocem jsou dobrý nácvikový materiál… A já to zase – zapomněla. Buď budu muset na čínskou kuchyni zapomenout a volit už jen steaky, nebo si koupím sadu dětských hůlek pro batolata a budu dřít, dokud princip jejich fungování moje pravděpodobně prohozené hemisféry mozkové nepochopí. Držte mi palce, mám na to rok. Jindy totiž do číny ani na sushi nechodím. Jen právě jednou ročně, na přelomu července a srpna.

Poučení, které z výše uvedeného příběhu plyne? Vzdát v životě může člověk cokoliv. Vztah, čínské hůlky, naučit se lyžovat, skládat ponožky, kitovaní… Jenže kdo vzdávačům dnes dokáže říci, jestli svého rozhodnutí nebudou jednou litovat? To já nechci, jdu trénovat. Abych totiž jednou nelitovala. Něčeho, co nejde vrátit, dohnat napravit, je asi ještě horší, než když se vám směje celá restaurace. Kupříkladu. S tím už se totiž chytrý člověk nějak vyrovná. S tím ostatním si nejsem jistá.

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde. 

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Soukromí, dohled, nebo nadhled?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Citáty pro lepší život

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Tortura u kadeřnice