Začátek některých dnů se nepovede. Spíš než svěží jitro připomíná návod na užívání léků proti úzkosti, hroucení a vzteklotě.
Promotion

Budík zvoní, vstanu včas. Umyju se včas, namaluju se včas, oblíknu se včas. Zjistím, že nestíhám snídani. Dcera ji stíhá, ale zas si nestačí dojít na záchod a hledá botu. Už ani jedna nestíháme nic. Vlak houká ve stanici, já hučím hladová před domem, „ tak pudeš už, do háje?“

Doběhneme vlak. „Nemám průkazku, kde je napsaný, kolik mi je,“ oznámí dcera.

„Bezva, tak to vysvětlíš průvodčímu,“ říkám tónem ještě víc hladové.

„Nebudu nikomu nic vysvětlovat. Seš za mě odpovědná,“ upozorní aniž zvedne oči od facebooku.

„Odpovědná?!“ už ječím. „Najednou odpovědná? A co když jsem chtěla, aby sis uklidila ten příšernej bordel ve svým pokoji?“ už neječím. Řvu jako zlobr.

„Mami, uklidni se, jsme ve vlaku.“

„Ve vlaku?“ Dva zlobři.

„Jo. A nesouvisí to.“

„Co?“

„Uklízení a odpovědnost za dítě, co zapomnělo doma průkazku.“

Dýchám.

Průvodčí nepřijde.

Ve druhém vlaku už ano. Aby nám oznámil, že vlak možná deset až sto třicet minut nepojede, protože se něco rozbilo. Co něco, zabezpečovací zařízení! „A to jako fakt není sranda. Zrovna todle. Tak já vám přijdu říct, kdy pojedem. Jestli jako pojedem.“ Průkazku nechce.

Jedeme. Chvíli zpátky a pak dopředu. Hrozně to vrže a je vedro, že i zlobři přestávají řvát a jen tiše kňučí. Dělám, že jsem naštvaná.

Vystupujeme. Potřebuju se někam dozvonit. Nejde to. Stojím před dveřmi a zoufale mačkám čudlík. Nic. Slyším veselé hlasy těch, kteří se dozvonili. Hladová, nechtěná, jakonaštvaná, odpovědná.

Zkrátím to. Otevřeli mi. Udělala jsem rozhovor s ženou, která byla v jednu chvíli na opravdovém dně, a zjistila jsem, že já tam fakt nejsem. Došlo mi, že se na nikoho nezlobím. Ani na sebe. Že vlaky jedou občas zpátky, aby se mohly rozjet plnou parou dopředu. A že nikdo nechce žádné průkazky. Odpovědná neodpovědná. Létu zdar a cestám zvlášť.