FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Sochy z ledu

Dělat něco, co nemá zdánlivě smysl. To obě dvě věci spojuje. Takové energie pro jednu pusu a skulpturu, která stejně roztaje.

Když jsem začala chodit s mým milým, neváhal se za mnou trmácet do Krkonoš, kde jsem byla jako dozor ve škole v přírodě, pro několik hodin objímání, které pro něj skončilo úmornou cestou zpátky v nekřesťansky brzkou ranní hodinu. Bez minuty spánku.

Stavím hrady z písku. Celý den, ve vedru, nehty rozmáčené a olámané, raduju se, když vztyčím vlajku z mušle. Přestože vím, že před soumrakem přijde nemilosrdná vlna. A nejsem naštvaná na sněhuláky, když se s první oblevou odstěhujou pod zem, přestože jsem jim sháněla knoflíky a nosy po všech sousedech.

Arwen se pro Aragorna vzdala věčnosti.

Nadšenci z Německa postavili ze sto dvaceti pěti tisíc kostiček domina show „Pád do minulosti“. Skácela se pyramida, Berlínská zeď, dům na Wall Street a další a další. Takového hmyzení to dalo a za sedm minut bylo všechno fuč.

Týden vyráběli cukráři dort s bustou Jaromíra Jágra. Padesát kilo vážil, sto padesát vajec na něj padlo a celé se to míchalo, peklo a zdobilo týden. A pak se během chvíle rozkrájel a snědl.

A teď si představte, že by se na to všichni vykašlali. Já bych zamáčkla slzu, děti by se u moře nudily, Aragorn by po nocích luštil křížovky a Jardovi by k narozeninám namazali rohlík.

Všechno je jen na chvíli. Různě dlouhou, ale pořád jen chvíli. Vteřina má podobu věčnosti a obráceně. Nemusí být zbytečné, co rychle mizí. Měřítkem je radost. Blbost je předem skuhrat, že „to nemá smysl“. Protože i jediná pusa, pro kterou se jde přes hory doly, dokáže zachránit svět. Co na tom, že třeba jen úplně malinký.