„Konečně místo, kde můžu chovat zvířata!“ říkal jsem si, když jsme si před dvanácti lety pořídili s Albertem ruinu zámku v Třebešicích. Já, kterému máma nedovolila do našeho městského bytu přinést žádné zvířátko, jsem začínal s kozou a se slepicemi.
Promotion

Kozu jsme pojmenovali Cosetta. Kamarádi mi ji předali jako překvapení, přikrytou dekou na zadním sedadle auta, a já měl strach, že to bude dospělý pes, protože psů jsem se v té době ještě bál. Ale Cosetta se nakonec jako pes chovala, chodila za mnou dovnitř, chtěla spát v posteli a čekala za dveřmi, když jsem šel na záchod.

V té době bylo na zámku hrozně moc práce s napravováním žalostného stavu, ve kterém ho zanechalo místní JZD, a Alberto se při své práci architekta potkal se schopným ukrajinským dělníkem Petrem a najal ho i s ženou Ludmilou. Ludmila byla darem z nebes – nejen že skvěle vařila a já se od ní naučil mnoho ukrajinských specialit, ale měla diplom nejlepší dojičky v družstvu a ukázala mi, jak se vlastně o zvířata starat. Naučila mě dojit Cosettu, pil jsem kozí mléko každý den a ztloustnul jsem.

Ludmila mi také přinesla inkubátor pro líhnutí kuřat. Neměl jsem tušení, jak to v zemědělství chodí – dnes totiž existují různé druhy slepic a ty, které nejlépe snášejí, neumějí hnízdit a na vejcích nesedí, takže se jim vajíčka odebírají a dávají do inkubátoru. Jenže já jich tam dal šedesát, a měl jsem najednou tolik kuřat! Jsou také druhy slepic speciálně pro maso, ty zase mají pořád hrozný hlad a chtějí neustále jíst. Rostou pak mnohem rychleji, jenže za chvíli jsou tak tlusté, že mají problém chodit, a to je mi jich líto. Ale jejich maso je opravdu dobré. Když jsem začal s chovem slepic, zjistil jsem, že existují hotová krmiva, jenže jak jsem četl složení o spoustě přísad a vitaminů, říkal jsem si, že přece chovám vlastní slepice proto, abychom měli dobrá vajíčka a maso jako naši předkové, a rozhodl jsem se krmivo slepicím nedávat. Místo toho nakupuji zrní, trhám pampelišky a sbírám žížaly. Ony pak k tomu zobou trávu a vybírají věci z kompostu – třeba přerostlé cukety. Krmení slepic mám jako meditaci – dám jim, co jsem připravil, a deset minut koukám, jak si užívají jídla.

Taky jsem koupil dvě kachny druhu indický běžec, které žerou slimáky, a zavřel je do chlívku, aby si zvykly. Běhal jsem tedy po zahradě, sbíral slimáky a nosil jim je. Všechny sežraly a byly šťastné. Pak přišel čas vypustit kachny na zahradu. Nejen že je slimáci vůbec nezajímali, ale utíkaly zpátky a chtěly být uvnitř. Dnes už si aspoň pohrají v rybníku a pak jdou za mnou, abych jim slimáky sesbíral a přinesl. Dělám to dvakrát denně!

Po dvanácti letech jsem jiný hospodář než na začátku. Dřív jsem každou neděli chodil na trh a kupoval okrasné slepice podle toho, jaké se mi líbily. Některé vypadaly jako kondor a stály třeba jen padesát korun! Za chvíli jsme jich měli třeba sedmdesát, k tomu čtyřicet kachen a hus. Jenže když jsme začali se zahradou, zjistili jsme, že tam nemůžou, protože ničí sazenice. Dnes máme slepic míň, rostou pomalu a nevadí mi je zabít a naservírovat k večeři. Na zahradě pracuji pořád. V sezoně necestuji, nechodím na akademii, výstavu v New Yorku jsem posunul na květen, abych mohl tvořit v zimě. Co mám dělat a kdy, mi říká příroda.

Ital Eugenio Percossi je umělec, který s architektem Albertem di Stefanem žije na zámku v Třebešicích. Pokoje zdobí umělecká díla ze zdejších workshopů.

Zámek Třebešice slouží jako malý exkluzivní hotel, konají se tu svatby. Italské večeře připravuje přímo Eugenio ze surovin ze zahrady a malé farmy. Jsou tu i prohlídky pro veřejnost. www.trebesice.com