Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

IVAN HOLOUBEK: Sprosté slovo "chemie"?

Chemikálií se dnes bojíme víc než bakterií. Které látky nám opravdu škodí a zdá má skutečně cenu kupovat biovýrobky nebo zdlouhavě studovat složení šamponu, nám prozradil profesor chemie
a odborník na životní prostředí Ivan Holoubek.

Klára Mandausová | 5. 09. 2017

Co nás lidi teď nejvíc ohrožuje?

Obávám se, že lidská hloupost, ale to jste asi neměla úplně na mysli, že? 

Dobrá odpověď. Ale taky mě zajímá, které chemické látky dělají v našich tělech největší paseku. 

Už desítky let přírodu znečišťujeme, takže se nashromáždilo ledacos. Zhruba před šedesáti lety jsme neměli žádnou legislativu. Vymysleli jsme chemickou látku, která byla užitečná, a třeba i dodnes užitečná je, ale nevěděli jsme, že má spoustu vedlejších účinků.  

Například kterou?

Klasickým příkladem je DDT, látka k hubení hmyzu, která sloužila hlavně proti přenašečům malárie. Její objevitel Paul Miller za ni dostal Nobelovu cenu. Zachránila miliony životů, ale…

Zároveň je pro lidi nebezpečná. 

Dodnes si pamatuju reklamu z padesátých let, jak matka sype na hlavu dítěti DDT proti vším. Tenkrát se vůbec se nebral v potaz její škodlivý vliv. Nikdo tehdy nevěděl, že má účinky nejen na hmyz, ale i na savce, a to  včetně člověka. 

Jaké přesně?

Může ovlivňovat například hormonální rovnováhu nebo snižovat imunitu. Jsme pak náchylní k řadě problémů. Ale zdaleka není pravda, že všechny chemické látky způsobují rakovinu, onkologové tvrdí, že vliv znečištěného prostředí na rakovinu je relativně malý. 

A musíme se DDT ještě bát, když už ho vůbec nepo­užíváme?

Bohužel ano, tato látka se našla v tělech tučňáků v místech, kde se nikdy nevyskytovala. Na planetě totiž existují mechanismy dálkového transportu. Desítky let jsme tak byli vystaveni působení mnoha chemických látek. 

B

To zní hrůzostrašně. 

Jsou to látky velmi rozmanité a některé v prostředí přetrvávají velmi dlouho. V padesátých letech se při výrobě dbalo především na to, aby byly stabilní, negativní vlivy se moc neřešily a to se nám vrací jako bumerang. Některé například způsobují u mužů pokles produkce spermatu. Bylo dokonce už oficiálně konstatováno, že evropská mužská populace má velké problémy s rozmnožováním. Mnohé látky se pak díky své stabilitě kumulují v těle a předávají z generace na generaci i v mateřském mléce.  

Co je to za látky?

Dluhy minulosti. Třeba pesticidní látky jako zmiňované DDT a také průmyslové látky, hlavně polychlorované bifenyly. V bývalém Československu jsme je hodně používali.

Jako co?

Jako náplně do transformátorů, kondenzátorů nebo jako přísadu do barev. 

To ale zní tak, že jsme s nimi vlastně nepřišli moc do styku.

Omyl. Bohužel dodnes má česká a slovenská ženská populace největší obsah těchto látek v mateřském mléce. I když už se jednatřicet let nevyrábějí. Neumírá se na to, ale přecházejí placentou do těla plodu a pak dál mateřským mlékem do další generace. Další skupinou látek, které se v nás ukládají, jsou například stabilizátory polymerů nebo zpomalovače hoření, látky, co se přidávají do různých materiálů, ze kterých jsou vyráběné třeba koberce nebo tapety. Pak je tu velká skupina látek denní spotřeby jako léky, kosmetické nebo čisticí přípravky.

Máme se jich bát? 

Dnes existuje velmi přísná legislativa. Ale zjistili jsme, že třeba některé kosmetické látky mají problematické vlastnosti.


h

Které?

Některé krémy na opalování mohou obsahovat škodlivé komponenty. Každý organismus je ale jiný, lidi mají různě citlivou kůži. Někomu může něco prospívat, jinému škodit. Je to velmi složité testovat. 

Vzpomínám si, jak jsem v moři jeden den řádila na nafukovacím lehátku, a tu vyrážku a horečku večer bych nepřála ani největšímu nepříteli. 

Něco vám celý život nemusí vůbec nic způsobit, ale ve spojení s jinými vlivy to může být průšvih. Zvlášť když jste ještě jinak oslabená. V individuální citlivosti jsou velké rozdíly.

Myslíte, že jsou dnešní chemikálie taky časovaná bomba?

Legislativa je na vysoké úrovni, potíže jsou v dodržování. Roli hrají i dílčí zájmy, lobby. Problém životního prostředí je byznys. A napravování chyb stojí strašné peníze. Bylo například třeba změnit kvalitu potravin, ta byla před rokem 1989 velmi problémová. To, co bylo za socialismu v potravinách, už tam ale naštěstí není. Tedy aspoň to, o čem jsme mluvili.

A přitom se dnes s oblibou říká, že bylo jídlo kvalitnější. Mléko bylo opravdu mléko, po několika dnech zkyslo. Chleba plesnivěl zelenou plísní, ne černou. 

Ale to bylo dané technologií výroby, ne chemickou kontaminací. Například v mléce bylo hodně chemických látek, dostaly se tam prostřednictvím nátěrů silážních věží a žlabů, barvy s nimi lépe držely na povrchu. Takže byly kontaminovány krávy a následně i lidi – pij mlíčko, papej jogurt, je to zdravé! 

Může dnes vlastně existovat něco jako opravdová biopotravina, když se pěstuje na půdě, která byla dřív znečištěná? 

Jsem v tom trochu skeptický. Je-li země kontaminovaná, těžko najdeme něco opravdu čistého, i když asi některé biofarmy leží v hodně čistém prostředí. Občas se najde v bioprodukci něco, co tam opravdu nemá být. Stačí, aby sousední zemědělec například stříkal rostliny, a část z toho se dostane i na vedlejší pole. Problém je v tom, že když do přírody něco vneseme, může se to dostat na různá místa a je poměrně složité všechno sledovat. Jedna z věcí, která se opravdu hodně kontroluje, je, za jak dlouho se rozloží látky, které se používají na likvidaci plevelů. Měly by se rozložit tak, aby v době sklizně bylo v rostlině jen akceptovatelné množství. Voda je taky velmi přísně sledovaná. A hodně problémů u nás bylo s hnojením dusičnany. Dospělému zas tak neublíží, ale kdyby snědlo takovou potravinu dítě, mohlo by se udusit. Ale to se teoreticky může stát i u takzvané zdravé biopotraviny.

B

Jak to? 

Pokud by to zemědělec přehnal s chlévským hnojem. Může se prsit tím, že je to přirozené hnojení, ale pokud ho dá na pole moc, bude obsah dusičnanů v rostlinách vysoký. I to se musí umět. Dřív sedláci věděli, jak na to. A pevně doufám, že to vědí i dnešní biozemědělci.

A co třeba taková barva na vlasy? Vyplatí se koupit o dost dražší přírodní, protože nám chemická může ublížit?

Nemyslím, že by ukládání škodlivin do těla z takových přípravků bylo nějak významné. Já sám třeba používám docela levný šampon, který mi vyhovuje, a nijak nesleduju, co v něm je. Přírodní věci jsou samozřejmě lepší, ale nesmíme zapomínat, že z velké části je to reklamní trik.

Jenže pokud jsme před padesáti lety neznali následky, může se to samé stát i teď, ne?  

Jistě, nikdy neříkej nikdy. Naše poznání je vždycky špička ledovce. Hladinu snižujeme, máme lepší přístroje, metody zkoumání, ale nemůžeme posunout čas, abychom se ocitli v budoucnosti. Časem se některé látky mohou proměnit a my nevíme přesně na co. Tahle planeta je plná odpadů, které potřebujeme zlikvidovat. Jen Česká republika vytvoří za rok neuvěřitelných třicet milionů tun odpadu. To už chce změnu myšlení. Naučit se třídit, šetřit vodou, třeba i tak, že ji vypneme, když si čistíme zuby. Taky jsme přímo zavalení plastovými lahvemi.

Kolika procenty se vlastně znečištěné životní prostředí podílí na našem zdraví?  Dá se to vůbec nějak kvantifikovat?

To bych si netroufl určit. Ale myslím, že to budou spíš jednotky procent. Možná z deseti, maximálně z dvaceti? Někdo je zranitelnější, jiný vydrží víc.

 

ČTĚTE TAKÉ: MICHAELA TOMANOVÁ: Doba tabletového ramene