Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Jak na mě život zase vyzrál

Neskákat! Neběhat! Nejezdit jako blázen! Nekoukat při jízdě na kolečkových bruslích dozadu! Nebrzdit na kole při rychlé jízdě přední brzdou!

Redakce Marianne | 1. 10. 2012

Neolizovat v zimě kandelábry! Nejíst neumytá jabka! Nepít přes míru! Nechodit pozdě spát! Nejíst se špinavýma rukama! Nevybavovat se s cizími lidmi o soukromých věcech! Neukazovat nikomu výplatní pásku! Nedráždit hada bosou nohou a medvěda vůbec! Nevyplazovat jazyk při dobíhání autobusu! Nestrkat nic do zásuvky! Nekouřit na benzince! Nehádat se se šéfem! Tisíce příkazů, které do sebe sajeme od narození do smrti, nám mají usnadnit pobyt na tomto světě. Malé dítě je jimi formováno do tvaru dospělé, rozumné, předvídající bytosti, která zbytečně neriskuje a nežene se vstříc úrazům a nezdarům. Bytosti, která dokáže na život vyzrát.

Zprvu si dítě myslí, že všechny zákazy jsou jakýmsi rodičovským plezírem, něčím, čím se dospěláci baví, když zrovna neponocují u nepřístupných filmů nebo neutrácejí hromady peněz. Později, většinou metodou popálené dlaně a rozbitého kolena, dítko zjistí, že mnohé z těchto zákazů mají hlavu a patu, vycházejí z mnohaleté trpké zkušenosti a jejich nedodržování bývá trestáno tvrdě, a někdy dokonce i rychle. Dítě se rychle naučí se jich držet.

Pak jsou ovšem zákazy, které hlavu a patu nemají, které vycházejí nikoli ze zkušenosti, ale z předsudku, a ty dítěti někdy pěkně otravují život. Třeba Nečum! Nebo Nemel nesmysly! Nevymýšlej si! Nedělej ze sebe blázna! Dodržování těchto rodičovských pseudomouder by znamenalo konec básníků, spisovatelů, filmařů a snílků všeho druhu.
A pak jsou situace, které se mohou stát, ačkoli vás na ně nikdo neupozorní. Jsou to podivné historie, o nichž vám neřekli ani rodiče, ani učitelé, před nimiž nevarují televizní spoty ani články v lékařských časopisech. Nedávno mě jedna taková potkala:
V pátek jsem byla v divadle na premiéře a pak na následné besedě s divadelními umělci (tak by se česky dal přeložit výraz after party). Jak už to s umělci chodí, přišla nejedna sklenka, ponocovalo se, byl trochu virvál. Ale – nikdo neřídil v opilosti, nikdo se v opojení neseznamoval s cizími lidmi a nenásledoval je do jejich bytů či postelí, nikdo neutekl bez placení, nikdo nebyl ponechán zapomenut spící v restauraci na toaletě. Všichni jsme byli poslušni těch moudrých rodičovských přikázání a na ty přitroublé (Neřvi jak na lesy! Nechechtej se! Netancuj jak koza! Nechovej se jako magor!) jsme se vybodli. Prostě vzorní disciplinovaní dospěláci.

Dlouho před svítáním jsem byla ve své postýlce, pěkně sama, ve vší slušnosti. Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že na jedno oko nevidím. Naštěstí toto proběhlo ještě před aférou s metanolem, jinak bych asi hrůzou zešílela, i tak to však pro mě byla rána. Pravé oko mě bolelo, slzelo a naprosto odmítalo koukat. Čekala mě složitá sobotní cesta do vedlejšího města na oční pohotovost, kapání a šťourání do oka, lékařský výslech. Samozřejmě jsem přiznala bujarý večírek, nějakou tu skleničku, nevyloučila jsem ani pád při tanci, na který poukazovaly dvě vypasené modřiny na stehně. Doktor všechno odkýval a pak mi vysvětlil, že příčinou poškození oka jsou moje vlastní řasy, které se mi při spaní nějak pootočily a odřely mi rohovku. Ani náročná práce s počítačem, ani průvan, ani večírek s tím nemají nic společného.

Šla jsem domů s oční mastičkou a strašlivým zmatkem v hlavě. Všichni dospělí koldokola mě odjakživa připravovali na všemožná nebezpečí, ale tohle? Nespi se zavřenýma očima? Pozor na zabijácké řasy? Chraň své oko před víčkem? Život je naprosto nevyzpytatelný. Jistěže pomáhá držet se osvědčených zkušeností, ale nepočítejte s tím, že to postačí. Život je daleko větší než my, živočiši, a nejde se na něj beze zbytku připravit. Vždycky počítejme s nějakým překvapením. Vězme, že na něj nikdy nevyzrajeme.