Slavný rodič je jako batoh, který s sebou vláčíte celý život. Jana Fabiánová má nálepku „dcery Nadi Urbánkové“, ale za ty roky už si zvykla a jde si svou vlastní cestou. Na sedm let zmizela do Ameriky a nyní se vrací zpět do Čech, kde se kromě zpěvu a herectví rozhodla prorazit i jako autorka veganské kuchařky.
Promotion

Setkáváme se v Raw Café v Dlouhé, kde si objednávám cappuccino s mandlovým mlékem, aby mi záhy došlo, že si život bez mléčného průmyslu zatím stále neumím představit. Bohužel. Když ale zpoza hrnku pozoruju Janu Fabiánovou, která rozhodně nevypadá jako čtyřicátnice, ale spíš jako dobře opečovaná čerstvá třicítka, říkám si, že bych to s veganstvím přece jen mohla zkusit, a to nejen z etických důvodů. Alespoň někdy.

A protože Janina kniha Krásně zdravá popisuje Janin přístup k jídlu i životu, je následující rozhovor rekapitulací jedné cesty lemovaný patníky jako buchtičky se šodó, smažák a tofu.

Vyrůstala jste v Česku v 80. letech. Tehdejší doba rozhodně nebyla zlatým věkem zdravé výživy.

To máte pravdu. Máma byla svobodná matka, pořád pracovala, zpívala, štvala se, aby nás uživila. O mě se musela starat babička, ročník 1908. Byla nejmladší ze třinácti dětí a zažila dvě světové války, takže pro ni bylo zdravé jídlo vepřo knedlo zelo, svíčková, buchtičky se šodo, máslo a sádlo ve všem. Protože tohle všechno ona dřív neměla. Já jsem ale od šesti let chodila na balet do přípravky Národního divadla, kde mi došlo, že podobné jídlo a tanec prostě moc nejdou dohromady.

Dětství jste prožila s nálepkou dítěte slavné ženy. Jaké to bylo?

Často celkem těžké. Lidi se na mě dívali skrze prsty. Moje startovní čára jako by začínala až dva kilometry za ostatními dětmi. Navíc jsem byla naivní ňouma a myslela si, že lidé mají právo mě soudit. Nevěděla jsem, že pokud se dospělý chová k malému dítěti s předsudky a schválně ho zraňuje, je to člověk, kterému bych vůbec neměla věřit. Zachránilo mě, až když se máma v mých třinácti znovu provdala a odstěhovali jsme se do Švýcarska.

To musela být úleva.

Konečně mě nikdo neřešil, protože tam mámu nikdo neznal. A mně se začalo dařit ve škole. V Česku pro mě tehdy nebylo cesty. Když jsem udělala chybu, spolužáci se mi smáli, když jsem něco udělala dobře, záviděli mi. Za Švýcarsko jsem na jednu stranu moc vděčná, ale na druhou stranu jsem tam vyrůstala v domácnosti s psychopatem, člověkem, který mi neřekl jménem. Mluvil o mně přede mnou zásadně ve třetí osobě, byla jsem pro něj „ten parchant“. Vypadla jsem z domova v osmnácti letech hned, jak to šlo.

Tenkou červenou linií našeho rozhovoru je jídlo. Počítám, že ve Švýcarsku se v devadesátých letech jedlo výrazně jinak než u nás v Česku.

To rozhodně. Měla jsem tam možnost přičichnout k úplně jinému stylu stravování, získala jsem i lepší přístup k informacím. V patnácti jsem se stala vegetariánkou, protože jsem viděla dokumentární záběry z jatek. Kdybych ale věděla, jak brutální je i mléčný a vaječný průmysl, stala bych se vegankou už tehdy.

Rodiče většinou nebývají z vegetariánství dětí zrovna nadšení.

Máma to zpočátku brala trochu jako pubertální vzdor, jako něco, co patří k holce poslouchající Nirvanu a Sepulturu. Zájem o zdravější životosprávu jsme spolu začaly více sdílet, až když si prošla zdravotními problémy. Dnes už se máma stravuje mnohem zdravěji a občas zařazuje i veganské dny, což mě moc těší.

Jak jste tehdy v úplných začátcích vegetariánství jedla?

Špatně. Zmrzliny, hranolky, smažený sýr, kakao k snídani, hodně bílého cukru… Během cyklu jsem kvůli tomu měla velké hormonální výkyvy. Dokonce jsem měla i své obtloustlé období, kolem dvaceti jsem vážila zhruba 80 kilo. My sice nemáme v rodině úplně dispozice k nadváze, ale...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE.

OBALKA