Přinášíme vám rozšířenou verzi rozhovoru, který najdete v říjnové Marianne. Co dalšího nám Janek Rubeš prozradil?

Dva roky natáčel po nocích nepoctivé taxikáře a pak si jako balzám na nervy naordinoval pořad Honest Guide na Seznam TV, kde s kamarádem Honzou Mikulkou radí turistům, jak si Prahu užít jinak než podle průvodců. Být „hodný“ kluk ale Janku Rubešovi (31) dlouho nevydrželo. Naposledy si vzal na paškál směnárnu, která turistům směňovala eura za směšné částky, a jeho reportáž měla takový ohlas, že ji byli podvodníci nuceni před pár týdny zavřít. Janek Rubeš je dál odhodlaný připravit Česko o další šmejdy.

Nechal jste se na cestách někdy napálit?

Dvakrát na stejném místě, v Jeruzalémě. Před restaurací nabízeli džus z granátového jablka, neodolal jsem a oni mě následně nalákali dovnitř, ať se k nim jdu najíst. Ten oběd byl v hodnotě oběda v luxusní restauraci. A žádný gurmetský zážitek to nebyl. Tři roky na to jsem byl v Jeruzalému zase, sedím v restauraci a když platím, říkám si: Ty brďo, tady už jsem jednou byl! Prostě jsem jim na lep sednul znova. Tohle je jeden z rozšířených triků - nalákají vás na nějakou hloupost dovnitř restaurace, v jídelním lístku jsou obrázky bez cen, nikdo vám neřekne, co kolik stojí a při placení koukáte.

Jste jinak ostražitý?

Právě, že jsem. To už je profesní deformace. Turisticky exponovaným místům se snažím vyhýbat, protože tam je vysoká koncentrace fíglů, jak dostat peníze z vaší peněženky. Já na cestách hledám místa s mojí DNA. Ta většinou nenajdete na TripAdvisoru, ani v průvodcích, musíte se na ně poptat v místních lokálech. Chci zjistit, jak žijou místní, poznat jejich kulturu. Západní města se hodně sjednocují, všude jsou Starbucksy, McDonaldy. Ztrácí se najednou důvod, proč jet do Paříže. Já tam kvůli Eiffelově věži nepojedu. No dobrá, možná poprvé. Ale podruhé už mě zajímá, co v tom městě dělají místní, kam chodí. S kamarádem jsme třeba jezdili po jižní Francií po zajímavých stavbách architekta Le Corbusiera. Zaparkovali jsme uprostřed louky v údolí, nikde nikdo a kochali se dálničním mostem. Každý den po něm přejede sto tisíc aut a nikdo si možná ani nevšimne, že je to ten nejkrásnější dálniční most.

Takže se na cestách hodně družíte, abyste zjistil, kam jít?

Je to tak. Mám to stejně i v Praze. Když se mě turista ptá na cestu na Pražský hrad, zeptám se ho, proč tam chce jít? Ať jde radši na Vyšehrad, tam se mu bude líbit víc, je to kouzelné místo. Dám jim tip, kam se mají jít najíst, kde si dát kafe.

Kam turisty v Praze ještě posíláte?

Na Petřín, do Skautského domu, na Kampu, ta je relativně pořád prázdná, do Františkánské zahrady, do pasáže Světozor a Lucerna, na Letnou, do Riegrových sadů, skvělé je Prokopské údolí… Tady je tolik míst!

Zažil jste někdy eurovíkend, kdy během tří dnů od rána do večera běháte po metropoli, abyste stihl vidět všechny památky a místa, které jsou v průvodci označeny jako Must to see?

Tohle u mě nehrozí, protože já z principu neplánuji. Moje letošní dovolená byla autem přes Balkán a neměl jsem vůbec tušení, kudy pojedu, kde, který den budu. Hotely si na cestách často objednávám pár hodin před spaním, nebo jsem spal pod širákem na pláži. Ale neříkám, že lidi, co jezdí po metropolích a mají nadupaný itinerář, to mají nastavené špatně. Jen já to mám rád jinak. Když někdo navštíví Time Square, sochu Svobody a Empire State Building a tvrdí, že poznal New Yorku, tak ho rozhodně nepoznal. Je to stejné jako kdyby turista, který projde ze Staroměstského náměstí na Pražský hrad, říkal, že zná Prahu. Kdy vy jste naposledy šla trasu na Pražský hrad? Skoro nikdo z místních tam nechodí. Tam není českého nic, v suvenýrech se tam prodávají ruské beranice.

Další typ turistů odletí k moři, nechají se autobusem převést do hotelového resortu a tam stráví týden u bazénu s programem all inclusive. Byl jste někdy na takovéhle dovolené?

Dvakrát. Jednou natáčet missky, to jsme byli zavření na hotelu v turistickém letovisku v mexickém Cancúnu. Nevěděl, jsem jak vypadají místní peníze, neslyšel jsem španělštinu, neviděl jsem z té země nic. Jediné, co mi to dalo, že jsem se rozhodl, že musím do Mexika přijet znovu, abych ho poznal. Myslím, že by se lidé neměli bát cestovat bez cestovek, zorganizovat si cestu sami. Rád létám k moři do Izraele, když jsou levné letenky a tím pádem jsem schopný sestavit takovou dovolenou za cenu, na kterou vás vyjde ta za zdí resortu. A užijete si moře a poznáte kus té země.

Máte hodně nacestováno. Není Praze nasazována psí hlava s tím, že se tu okrádají cizinci? Není to tak i jinde ve svět?

Určitě se to děje i jinde, ale to není důvod, abychom to tolerovali. Argumentace, že na všech letištích jsou směnárny špatné, že všude jsou boty na turisty, tou to nemůžeme obhajovat. V Praze je těch věcí, na které si musí turista dávat bacha, hodně. V New Yorku bych vám jich vyjmenoval pár, ale není to tam tak, že vás jako turistu odrbou z kůže. Tady ano.

Styděl jste se někdy před “okradenými” turisty?

Byly situace, kdy jsem těm lidem vrátil peníze, právě proto, že jsem se styděl. Bylo to právě v případě směnáren, které měnily eura za směšných šestnáct sedmnáct korun. Když těm lidem dojde, že se nechali napálit, směnárníci se jim smějou do očí, že je to jejich chyba, protože . Přitom v některých případech turisté přišli až o čtyřicet procent svých peněz. Ti lidi nejsou hloupí. Ano, nezachovali se chytře, ale kdybych vás teď posadil na tržiště v Nigérii, taky nebudete vědět, kolik, co má stát. Pokud někdo využije vaší znevýhodněné pozice, tak je to pro mě hajzl.

Vaše nejznámější kauza se týkala zlodějských taxikářů. Co se od té doby změnilo?

Je to pořád stejné. Potkávám ty samé taxikáře, jak stojí na těch stejných místech. A jezdí ještě za horší ceny. Nejvíc mě na tom děsí, že ten problém už mám tak dokonale zmapovaný, že bych vám tady dokázal obhajovat magistrát a policii, proč s tím nejde nic dělat. Tak dokonale znám jejich argumenty. Jediný výsledek byl ten, že kriminální policie pozatýkala sedm podvodníků - taxikářů a ty teď čeká soud. Ale není to o sedmi lidech, těch špatných taxikářů jsou řádově dvě stovky. A ani jeden z primátorů tenhle problém za x let nedokázal vyřešit.

Měl jste při natáčení strach?

Ne. Víc mě děsilo a děsí, že se s tím nic neděje. Kolikrát jdu centrem s kamarádem nebo s holkou a už ani nevnímám, co mi říkají, protože mnou e cloumá naštvanost, když vidím, že ten samý taxikář stojí na svém místě a chystá se obírat lidi. Že jsem vynaložil tolik úsilí a oni jsou tu pořád.

To se chci zeptat. Nepřichází pak beznaděj, že ztratíte chuť do další práce, když tam chybí výsledek?

Novinář Josef Klíma mi jednou řekl zásadní věc a tou se snažím řídit: Zlo vždycky bude, ale my na něj musíme upozorňovat, i když to k ničemu nepovede. Ukazuju taxikáře, směnárny, ruličkáře, aby lidé viděli, že tihle šmejdi okrádají a je třeba si na ně dát pozor. Jedna průvodkyně mě kdysi prosila, ať hlavně neukazujeme ve videu jednu směnárnu, že budeme ve světě za zloděje. O tom se ale nesmí mlčet, předstírat, že u nás levota neexistuje.

Jezdíte taxíky?

Většina taxikářů je v pohodě, těch pár špatných jim kazí image. Mnohokrát týdně jezdím taxíkem, volám si je přes aplikace, mávnout si na ulici je risk a jistota, že se spálíte. Ještě se mi nestalo, že by mě některý z nich nepodpořil, jsou rádi, že se to téma řeší.

Naposledy jste se s kolegou opřeli do směnáren, které “okrádají” turisty. Věřil jste, že to dotáhnete do takového konce, že jedna z nich bude donucena zavřít?

Nevěřil jsem tomu. Bylo to o to těžší, že můj vlastní táta mi říkal, že tentokrát už obhajuju hloupost těch lidí. Já se s ním hádal, že tak to není. To už jsem blázen, že když vidím před směnárnou plačící Francouzku, že jí nemám pomoct? Ta změna nakonec přišla ze dvou míst. Po té reportáži nejdříve majitelé domu dali zmíněné směnárně výpověď. Měla skončit ke konci srpna. K tomu ale ještě zasáhla Česká národní banka. Někdo v ní se do toho položil a našel, kde se ta směnárna chovala nelegálně. Takže musela zavřít. Ten den, když končila, jsem byl nejdojatější člověk. Poprvé v životě jsem si dal na Staromáku kafe a kolu, stálo mě to dvě stovky. Když sundavali ceduli z fasády, natočil jsem si to na památku.

Co vás teď štve na Praze?

Spousta věcí. Třeba támhlety bankomaty AMC (ukazuje směrem ke vstupu do multikina na pražském Andělu). To je taková past na turisty - nabízejí jim špatný kurz, k výběru naskakují nesmyslné částky typu 30 000 korun. Začali je sázet po celém městě a stojí za nimi podobní lidé, kteří se neuchytili prodejem hrnců pro babičky, u OVB, ale jsou prostě dobří v tom vymyslet, jak lidi obrat. To je systém jejich podnikání.

Dokážete chodit po Praze a kochat se? Vypnout radary na šmejdy?

Ani na vteřinu. Pořád sleduju, co se kde děje. Také mi chodí hodně tipů od lidí. Některé jsou skvělé, některé míň. Posílají mi fotky ruličkářů, když vidějí hádku ve směnárně, tak mi ji natočí.

Nejsou naštvaní, když jim nevyhovíte?

Jsou. Mají pocit, že jim musím pomoct, že je to moje povinnost. Když se jim snažím vysvětlit, že dělám jen témata, které mě zajímají, tak to často nechápou a jsem pro ně sobec. Ale já se nemůžu pustit do tématu, kterému nerozumím a nebere mě.

Považujete se za novináře?

Neumím na to odpovědět. Spíš mě tak titulují ostatní, já bych se tak nenazval. Nestudoval jsem žurnalistiku, mám úctu k práci většiny novinářů a myslím si, že jejich řemeslo neumím. Neumím komunikovat s politiky a obdivuju kolegy u nás v Seznam zprávách, kteří s nimi musí mluvit denně. Já točím spíš něco na způsob komentáře, svého názoru, ale vždycky, když něco říkám, snažím se to mít ověřené. Vyfutrované, že to, co říkám, je pravda.

Myslíte si, že vliv a moc tištěných médií je v konkurenci on-line světa pasé?

Jeden tweet může být mocnější než celé vydání novin. Jejich dopad bude klesat, je finančně nákladné vytisknout tohle medium. To ale neznamená konec tisku. Tvrdilo se, že televize umře. Ale televizi máme oba tady s sebou v kapse. Naše mobilní telefony jsou nové televize. Jen se proměnila jejich fyzická podoba. Máme bohatší výběr, větší možnost volby. Stejně tak budou stále píšící novináři, jen si jejich články budeme nejspíš číst v tabletu a ne z drahého papíru.

Kupujete si tištěné noviny?

Ne. Pro mě zdroj informací jsou primárně novináři, které sleduju na Twitteru. Vždycky říkám, že Facebook jsou lidé, se kterými jste chodila do školy a Twitter lidé, s kterými byste chtěla chodit do školy. Takže jsem si tam vytvořil svoji třídu z lidí napříč médii.

Zkusil jste si někdy psanou novinařinu?

V Seznam zprávách je pro mě největší utrpení, když editoři chtějí, abych ke každému videu něco napsal. Vždycky napíšu: Vyšli jsme s Honzou do ulic a zbytek uvidíte ve videu. Editor si otevře email, chytí se za hlavu a říká: “Aspoň odstavec napiš!” Psát neumím. Celkově mám pocit, že když sedím v redakci, tak nepracuju. Musím být venku, tam se děje ten příběh.

Jak jste se dostal k natáčení?

Točil jsem odmala, bavilo mě to. Za našetřené peníze jsem si k Vánocům koupil kameru. Natáčel jsem pořád a pak jsem šel studovat fotografii. Ani na vteřinu tam nebylo, že bych řešil, že se stanu něčím jiným. Chtěl jsem být režisér a nakonec jsem se stal šaškem před kamerou.

Jak se stalo, že jste se před ní ocitnul?

To bylo v projektu Noisebrothers. S kolegou jsme v roce 2006 jako jedni z prvních začali dělat virální videa, propagovali jsme telefon s hlasitým reproduktorem. Dělali jsme blbiny a nahrávali jsme to na YouTube. Bylo to úspěšné, dostávali jsme další zakázky, protože firmám se líbila tahle forma prezentace. Po čase jsem se ale uklidil, to šaškování mi začalo vadit. Dlouho jsem pracoval na Streamu jako kameraman, psal jsem scénáře, vymýšlel nové pořady. A jednou přišel šéf s tím, jestli nechci provázet novým pořadem. Tehdy jsem byl čerstvě po rozchodu a moc jsem chtěl, aby mě bývalá přítelkyně viděla. Ten pořad se jmenoval Život v luxusu, což nebyl šálek mého čaje chodit kolem ferrari a vykřikovat: Wow, to je super, že to auto stojí pět milionů!!! Ale v každém díle jsem své bývalé lásce zanechal vzkaz, naše číslo 22, a každý díl podbarvovala naše společná písnička.

A když jste se vypořádal s rozchodem, zjistil jste, že by vás bavilo dělat vlastní pořady?

První větší projekt bylo Město podvodů. Irský dokumentarista v Praze natočil zdejší podvody a představitelé města ho obvinili, že si to vymyslel a zažalují ho. Napadlo nás natočit, jestli se ty podvody opravdu dějí, nebo ne. Samozřejmě, že se vše potvrdilo. Vedení internetové televize to bavilo a dostal jsem od nich neuvěřitelný prostor a čas, abych se těm kauzám mohl věnovat.

Teď to ale vypadá, že jste si od negativních kauz naordinoval pauzu. Je to tak?

Můj dobrý kamarád a kolega Honza Mikulka viděl, že jsem z toho všeho vystresovaný a nabídnul mi, ať jdu s ním dělat milého průvodce po Praze pro turisty. Tak vznikl pořad Honest Guide. Ukazujeme, jak se dostat z letiště, jak funguje metro, jak autobusy, kde si dát zmrzlinu, kde se v Praze vykoupat… Ta práce je pro mě uklidňující, uvolňující a opravdu nás to baví. Z těch 130 epizod je jen deset negativních. Zbytek je pohoda a sranda.

Nehrozí při práci s nejlepším kamarádem nárůst rizika konfliktů? Nebo ponorková nemoc?

Vůbec. A to pozor, to dost našich diváků si myslí, že jsme navíc s Honzou partneři v soukromí. Takže nám často píšou: Hello, I am Arnold, I really love you. Myslím, že to zvládáme v pohodě, navzájem si připomeneme, že když Honza posledně protlačil svůj tip, tak tentokrát je řada na mě, i když se mu ta “moje” kavárna nelíbí. Dokonce spolu jezdíme na dovolené, teď se chystáme do Kazachstánu. Honza totiž miluje levné letenky. Tuhle mi volal, že někam letí za šest tisíc a jestli chci s ním. Tak jsem si tipoval, kam to bude, na Ameriku to bylo málo, na Evropu moc. Kazachstán? Dobrý, jedu.

Takže si také destinace vybíráte až na základě ulovených levných letenek?

Já právě ne. To je Honzovo specialita, to je lovec levných letenek! Pak jsou z toho takové jobovky, že odlétáme ve dvě ráno a letíme přes Kyjev a ještě jedno letiště. Na tohle už jsem asi starý, takže když vidím, že letenka do New Yorku stojí sice deset tisíc, ale čeká se osm hodin v Dánsku, tak si raději připlatím dva tisíce a letím přímo. On ten rozdíl v cenách není zas tak velký.

Máte vysněné místo, kam jste se pořád ještě nedostal?

Aljaška. Útěk do divočiny je moje nejzamilovanější knížka z dětství. Jen se bojím, že to tak dlouho odkládám, abych z ní nakonec nebyl zklamaný. Když máte velká očekávání, často se nenaplní.

Co říkáte na argument, že cestování je drahé?

Když pojedete do Londýna a budete se pohybovat v turistických místech, tak to asi drahé bude. Byl jsem ale před pár týdny v Kyjevě, jedl jsem tam boršč za dvacet korun a pil pivo za patnáct. Takže cestování nemusí být drahé. Jasně, mluvím z pozice mladýho kluka, kdybych měl děti a ženu, tak ty náklady nabobtnají. Ale cestování je ta nejlepší investice, kterou se svými penězi můžete udělat. Já třeba nechápu, že u nás se pořád společenský status určuje podle toho, jak drahé auto máte. Já mám auto dvacet let staré. A než bych si koupil nové, to ty peníze raději naliju do cest. Mimochodem, při cestování v partě lidí se mi osvědčil tzv komunismus. Platí jeden člověk a na konci výletu se výsledná suma vydělí počtem účastníků. Je to jednodušší, neřešíte u každé večeře, kdo a co. Vtipné je, jak poznáte nováčka v komunismu. Přijde do restaurace a objedná si jenom polévku. My profíci si dáme předkrm, hlavní jídlo i dezert. (smích)

Cestujete i s rodiči?

Naposledy jsem s nimi byl v sedmi v Chorvatsku. Nedávno jsem vzal tátu a jeho ženu do Izraele, pak jsem s ním ještě vyrazil do Moskvy. Moc mě to s ním baví, už je vyklidněnější, můžu ho pozvat na pivo.

Byli to rodiče, kdo vás přivedl k té cestovatelské vášni?

Já měl velkou výhodu, že táta má sestru v Americe a jako malého mě za ní posílal na letní prázdniny. Díky tomu mluvím dobře anglicky a v jedenácti jsem se nebál sám přestupovat v Londýně na letišti.

O vaší mamince jsem se dočetla, že je feministka. Jste díky její výchově feministkám nakloněný?

Jsem vychovaný feministkou a ještě k tomu židovkou. (smích) Doma kolem feminismu vedeme občas hádky, ale baví mě s mamkou o tom debatovat. Cítím se být feminista, ale některé ženy a muži říkají občas pod hlavičkou feminismu slušné hlouposti, ženou to do extrému a vyhrocených situací. Když mamce řeknu, jestli jí můžu vyprávět, jak jsem zažil obtěžování od holky, tak ona se oboří, že to je úplně něco jiného, protože jsem chlap. Tak to se chytám za hlavu a říkám jí: Ty vado, mámo, to je přeci jedno, jestli jsem chlap, nebo ženská!

Nenutí vás, abyste točil nějaká feministická témata?

To ne, ale připomene mi, že žádná ženská v taxíku neokrádá. Já jsem pro ni před lety natočil video. Byla to reklama na lék Feminor, lék proti feminismu. Vystupuje v ní moje bývalá přítelkyně a říká věci typu: Dřív jsem svému manželovi nosila pivo nerada, ale od té doby, co beru Feminor, to dělám s radostí. I řetěz z kuchyně mi tam dosáhne. To se tenkrát všichni smáli, i feministky, pochopily tu nadsázku, že jsem to vyhnal do extrému.

Feministky mají občas snahu vychovat ze syna sen všech žen. Povedlo se to vaší mamince?

Myslím, že rozhodně. (smích)

 

Autorka rozhovoru: Kristina Komůrková