Knih o výchově máme doma každá v průměru pět. Víme přesně, co mají naše děti jíst, kdy mají chodit spát a co jim pořídit, aby se rozvíjely. Bude to všechno ale stačit, až jednou vyrostou a začnou mutovat nebo si lakovat nehty narůžovo?
Podle psychoterapeuta Jiřího Tyla ano, pokud se k nim od jejich prvního nadechnutí budeme zároveň chovat se stejným respektem jako k šéfovi v práci. To je základ.
 
Říká se, že do pěti let je takzvaně hotovo, je to pravda?
Autor takzvané transakční analýzy Eric Berne dokonce tvrdil, že v tomhle věku už víme přesně, koho si jednou vezmeme a kolik budeme mít dětí, tedy že na základní otázky už známe jasnou odpověď. Souhlasím s ním. V tomhle věku je už osobnost de facto hotová. 
 
I proto se psychoterapeuti prvními vzpomínkami svých klientů tolik zabývají? 
Přesně tak. Nejranější vzpomínka je snad nejspolehlivějším testem osobnosti vůbec. Řada studií to potvrzuje už od sedmdesátých let. Ta první věc, kterou si ze života pamatujeme, ta o nás skutečně říká úplně nejvíc.
 
A když si nepamatuju nic?
I to je důležitá informace. Protože, jak víme z psychoanalýzy, obvykle si vzpomínáme na příjemné věci, ty nepříjemné mám takzvaně vytěsněné, nevědomě vygumované. 
 
V ideálním případě by si měl tedy člověk pamatovat co? 
Že je tam máma a táta a že je jim všem dobře. V rámci psychoanalýzy ale často slýchávám opak: že je tam to dítě samo, že se cítí samo, nikdo tam není, nikdo tam nepřijde. Nebo se cítí ohrožené, něco ho bolí a nikdo mu nepomáhá… Když pak začneme mluvit, přichází další důležitá vzpomínka: první věta nebo příkaz, který nás pak v životě řídí. Já si bohužel pamatuju „Styď se!“ a „Nezlob!“.
 
Já si pamatuju „Buď hodná!“…
Taky nic moc. Myslím, že to hlavní, co bych chtěl slyšet já a co by měl každý rodič nejčastěji říkat svým dětem, je „Mám tě ráda“, „Mám tě rád“. Pořád a pořád a pořád. Toho není nikdy dost. A v souvislosti s tím „Máme tě rádi takového, jaký jsi!“. 
 
To je podle vás to, co chybí dětem nejvíc?
Rozhodně. Hodně dětí dostává, řekl bych, tak trochu emočně sterilní výchovu. Sice správnou a korektní, protože dítě jí to, co je zdravé, chodí spát, kdy se má, ale není tam dost objetí a citové pozornosti. Jenže celý první rok života teprve dorůstá a rozvíjí se to, co je nejvíc lidské – neokortex neboli šedá kůra mozková. Proto je tak moc důležité simulovat co nejdéle bezpečí dělohy a hodně dítě objímat, chovat a držet ho. Jak se v raném dětství k dítěti chováte, bude mít zapsáno celý život – a to nejen v nervové soustavě, ale i v hormonálním a imunitním systému. Jasným důkazem toho je třeba výzkum dětí adoptovaných z rumunských a bulharských sirotčinců, dětí, které prošly těžkou deprivací v raném dětství. Ještě po osmi letech měly významný nedostatek dvou důležitých hormonů pro náš citový život – oxytocinu, hormonu lásky, a vazopresinu, hormonu, který zajišťuje vcítění se do druhých. 
 
Stále více rodin se rozpadá právě během prvních pěti let života dítěte. I to je možná poznamená navždy?
Podle mých psychoterapeutických zkušeností se nedá normálně žít s jednou věcí – znásilněním dcery otcem. Se vším ostatním se dítě nějak vyrovná. Včetně rozvodu. Než jsem se začal věnovat převážně psychoterapii, strávil jsem deset let ve výzkumu. A měl jsem to štěstí, že jsem spolupracoval s dětským psychologem Zdeňkem Matějčkem na dlouhodobém výzkumu rizikových skupin, tedy dětí s lehkými mozkovými dysfunkcemi, dětí nechtěných či z rodin alkoholiků nebo z rodin po rozvodu. Děti, které byly nechtěné, to znamená, že jejich matky opakovaně žádaly o interrupci, kterou jim, jak to tenkrát chodívalo, nepovolili, nebo ty z rodin alkoholiků trpěly subdeprivačním až deprivačním syndromem. Děti z rozvedených rodin byly a jsou jiné. Jsou sice neurotizovány, protože jsou pod stresem, ale je to přechodná neurotizace, nejedná se o poškození celé osobnosti jako u odmítnutí nebo týrání. Projevuje se to třeba přechodným zhoršením prospěchu, depresivními příznaky, úzkostmi, ale není to postižení, které by zasáhlo celou osobnost a trvalo na věčné časy. 
 
Když už to tedy musí být, jak se rozvést, aby dítě trpělo co nejmíň? 
Jsou dobré a špatné rozvody. Špatný rozvod je, ztrácí-li dítě jednoho z rodičů. Pokud dítěti zůstávají i po rozvodu oba rodiče dostupní, a vycházím z analýzy stovek výzkumů dělaných ve Spojených státech, jsou na tom zdravotně, psychologicky i sociálně stejně dobře jako děti z rodin úplných. 
 
 

 
Co když ale otec nechce fungovat?
To je samozřejmě zlé. Co totiž dítěti dělá nejlíp, je to, že je za prvé stále milováno, za druhé že má kolem sebe hodně milujících osob. Nejspokojenější jsou děti v kulturách, kde mají v rámci společenství ‚otců‘ a ‚matek‘ několik a všichni je mají rádi. Dnešní dítě má svoje Já tak trochu podvyživené, protože současné rodiny jsou velmi malé a leckdy čítají právě pouze matku a dítě. Pak je skoro nemožné dát dítěti vše, co potřebuje.   
 
A taky třeba zachovat klid…
Kromě toho, že do rodiny přizve co nejvíc kamarádů a příbuzných, zkrátka tu svoji domácnost zalidní alespoň častými návštěvami, se kterými si dítě může povídat a hrát, považuju v téhle situaci za nejdůležitější mámin klid a rozvahu. Za posledních dvacet let už máme díky výzkumům v oblasti neurologie nespočet důkazů o tom, jak rozvoji nervové soustavy stres škodí. Včetně toho v českých rodinách bohužel ‚banálního‘ křičení. A to platí, ať jsou dítěti dva roky, nebo třeba deset. 
 
Vyžadování pravidel se ale bez křiku leckdy neobejde…
Když ale na dítě zakřičíte, dosáhnete jediného: jeho mozková kůra se zaplaví útlumovou, až spánkovou aktivitou – dítě se stáhne, nemůže mluvit, hýbat se, myslet. Proto já rodičům často radím, aby si, když s dítětem mluví, představovali, co se v jeho mozku odehrává. Když budou vědět, že křikem spustí hormony, kvůli kterým bude jejich dítě hůř poslouchat, hůř se učit, nebo v něm vyprovokují, aby je vnímalo jako nepřítele, rozmyslí si to. A ještě něco: když na dítě budete křičet kvůli prospěchu nebo nepořádku, naučíte ho možná nosit jedničky a perfektně uklízet, ale samostatného a zodpovědného tvora z něj nejspíš nevychováte. 
 
To nám má být třeba nepořádek v jeho pokoji úplně jedno?
Ve všech amerických rodinách rodič teritorium svého dítěte respektuje. I když je jeho pokoj do půl metru zastlaný oblečením a knížkami. Rodič tam nejde a neříká: ukliď si to! Ale co je podstatné, zbytek domácnosti je jako z cukru. Všude je vzorný pořádek. A dělají ho přesně ty samé děti, které si kdysi po sobě nemusely uklízet. Platí totiž, že děti nedělají to, co jim říkáme, že dělat mají. Děti dělají to, co děláme my. V tomhle směru ze mě mé vlastní děti vychovaly Mirka Dušína. 
 
Jaké podle vás vlastně je ‚dobře vychované‘ dítě?
Těší ho něco dělat, třeba píše články na Wikipedii, je zapojené v nějakých sociálních sítích, baví ho něco zhotovit, ať už hlavou, nebo rukama, těší se, co bude dělat, až bude velké. Neuniká z reality, což je třeba vysedávání u televize. Taky má kamarády, kteří ho mají rádi a kteří ho nezneužívají. A hlavně: má plány do budoucna a těší se na to, co bude zítra. Už Makarenko říkával, že žijeme pro zítřejší radost. To je taky jeden ze základních kamenů duševního zdraví. Pocit, že zítra bude líp.  
 
Co považujete ve výchově za nejdůležitější?
Vědět, co chcete. Konkrétně za jakou mámu chcete být. Tohle když si uvědomíte, tak budete přesně vědět, co máte a taky nemáte dělat.
 
Já chci být jednoduše dobrou matkou. A chci, aby obě mé dcery byly jako dospělé spokojené…
Tak se k nim chovejte stejně zdvořile jako ke všem dospělým nebo kolegům v práci – s úctou a respektem. Já se ptal svých dětí na jejich názory a jejich přání už odmalička. Pokud to nebylo něco, čím by si škodily, tak jsem to taky respektoval a dělal to s nimi. Hodně lidí okolo mi říkalo: nesmíš se ptát ročního dítěte, co chce nebo ne, vždyť to neví! Dítě to ale ví velmi dobře. A vůbec nejlepší je, když od počátku dítě vychovává samo sebe k tomu, co bude v dospělosti potřebovat. 
 
Jak samo sebe? 
Dítě potřebuje vědět, co je pro ně dobré a co ne. A to z vlastní zkušenosti. My dospělí ho musíme samozřejmě hlídat, aby nevběhlo pod auto, ale jinak by mělo už odmalička cítit vlastní kompetenci. A samozřejmě i v tom, že když chce udělat něco, co se nemá, a natluče si nos, že je za to odpovědné. Aby zkrátka co nejdříve zjistilo, co je pro ně dobré, a co ne. To je pak velká úleva i pro rodiče. A mimochodem, tyto principy nejsou nic nového, jsou rozvíjeny skoro sto let, začal s tím už Sigmund Freud.
 
Archiv Marianne