Než Josef Koutecký (84) založil v bývalém Československu obor dětské onkologie, umíralo na nádory devadesát sedm procent nemocných dětí. Že jich dnes přežívá třiaosmdesát procent, je do velké míry i jeho zásluha. Denně se setkával se smrtí a smutkem v té nejhorší podobě, ale nedokázaly mu vzít víru a naději.
Chystala jsem se vyptávat profesora Kouteckého na to, jak zachraňoval smrtelně nemocné děti, chtěla jsem mluvit o nejtěžších chvílích života s člověkem, který ve své profesi dosáhl výsledků jako málokdo na světě. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Setkali jsme se v jeho bytě s nádhernými obrazy na stěnách, které společně s manželkou Jitkou sbíral celý život. Před rokem zemřela, a namísto o práci jsme si začali povídat právě o ní, o lásce k ženě, umění i životu a o víře. I o tom, jak nad ním kolegové lámali hůl. Proč se pouští do boje s větrnými mlýny a léčí děti, které stejně umřou?
 
Pamatujete, kdy jste viděl svoji ženu poprvé?
Samozřejmě. Po promoci jsem byl Ministerstvem zdravotnictví přidělen, jak zněla tehdy oficiální formulace, „v rámci zachování zdraví pracujícího lidu“ na venkov, nejdřív do Nového Bydžova, potom do Janských Lázní. Pak jsem se vrátil do Prahy na Kliniku dětské chirurgie, kde jsem pracoval už jako medik. Moje žena tam byla sestrou. Byla to osudová láska na celý život. Ženy bývají zpočátku opatrnější, ale Jitce to netrvalo dlouho a zamilovala se do mě stejně hluboce.  
 
Měli jste krásný vztah. To je dnes skoro vzácnost. 
Divíte se? Řada lidí, kteří spolu žijí, vůbec není oddána. Dnes jsou na všechno smlouvy. Ale na to, co je nejvzácnější, vztah, ji lidé nepotřebují, maminka se jmenuje jinak než otec, děti jinak než rodiče. Další vstupují do manželství a uzavírají ekonomickou dohodu pro případ, že by se rozvedli. Oni už předem počítají s tím, že se rozejdou. Smutné. 
 
Musí být velmi těžké vyrovnat se s manželčiným odchodem. 
Věřím, že jsme pořád spolu, někdy Jitku slyším, jak na mě mluví. Mám na co vzpomínat a za co jí být vděčný. Všechno, co dělám, dělám pro ni, ona byla mojí první kritičkou, ona mě hubovala, když byly moje proslovy moc dlouhé. Když jsme se vzali, neměli jsme ani kanape, spali jsme tady v rohu na spacáku. Vše, co vidíte, jsme dali postupně spolu dohromady. Pořád jsme někam chodili, na koncerty, do divadla, na výstavy. Moje žena je příklad toho, co zmůže láska. Nevyrostla v rodině, která by se věnovala umění, neměla sluch, zpívala falešně, ale protože mě milovala a já miloval odmalička muziku, tak se do ní zamilovala také.  Za komunistů jsme u nás v bytě dokonce pořádali koncerty, ne že já bych tady brnkal na piano, byla to vystoupení profesionálů, pozvali jsme dvacet přátel a bylo nám dobře. Měli jsme naplněný život a ona to všechno umožňovala. Vyrovnat se s jejím odchodem je boj rozumu a citu, přestože jsem celý život žil mezi umírajícími dětmi, je to jiné, když na vás smrt dolehne osobně.
 
Máte práci velmi náročnou na čas. Jak jste to měli doma rozdělené? 
Měl jsem báječnou ženu, nemusel jsem se doma o nic starat. Byla úžasně tolerantní, věděla, že chci a musím pracovat. Ale teď si často vyčítám, že jsem jí přece jen mohl věnovat víc času.
 
Kdyby se každý věnoval ženě jako vy…
Vlastně jsme bez sebe neudělali kromě pracovních povinností ani krok. Když jsem byl doma a často pracoval v zadním pokoji, věděli jsme, že jsme spolu. Když už to ale nemůžete změnit, máte pochybnosti, jestli toho času pro ni bylo opravdu dost.
 
Dnes už lidé tak romantičtí nejsou.
Ono nejde o romantiku, ale o nejvzácnější ze vztahů. Je to jiné než dřív. Jedu v tramvaji a vidím mladý pár, který se ‚cicmá‘. Je to nechutné. Když se dva lidé milují, nepotřebují intimitu sdělovat ostatním. Anebo vedle sebe jen tak stojí a každý si něco ťuká do svého mobilu, vůbec spolu nemluví. Vztahy dnes od začátku nebývají založené na něčem, co je skutečně pevné. Jistě, když se zamilujete, převažuje zpočátku spíše to tělesné. Miroslav Horníček říkal, žena, která vidí na muži krásnou látku, odmyslí si toho muže. A muž, který vidí krásnou látku na ženě, odmyslí si tu látku. Já jsem si o své ženě takové představy zakázal, náš vztah byl založený na úplně něčem jiném
a léty se zpevňoval.  
 
Lidé dnes často neumějí odkládat potěšení, všechno chtějí hned. 
Proč by mělo být hned první nebo druhý večer všechno odbyto? Velmi se ochuzují. 
 
Měl jste hodně náročnou práci, jak často jste mohl být se svými dětmi? 
Jakmile jsem měl volnou chvíli. Když byly děti malé, hodně jsem jim četl. Byly šťastné, dodnes na to vzpomínají. Slyšely můj hlas. To dnes mnozí rodiče nedělají. Přijdou unavení z práce a tu máš video, pusť si televizi… O víkendu jsme chodili do Stromovky na procházky, vyprávěl jsem jim. Proto jsem vlastně napsal knížku pro děti Vodníček Buližníček – ty příběhy jsem vymyslel, když už jsem odvyprávěl všechny pohádky. Naše děti žily v prostředí, kde se pěstovala krása.  
 

 
Dnes jako by na krásu lidé úplně rezignovali.
Jsou zahlcení výdobytky civilizace. Už jen to oblékání, v jakých šatech chodí mladí lidé – díry na kolenou, trika vytahaná, elegantního mladého člověka téměř nevidím. Jenže k vyjádření vztahu k okolí patří i to, jak člověk vypadá. A to jsme u toho základního. Podle mého soudu se dostáváme do období římské říše, kde panovalo heslo chléb a hry. 
 
Jak to myslíte?
Chleba mají dnes lidé víc než dost, spousty potravin se vyhazují. Když jsem dostal jako malý v sobotu večer jogurt, byla to báječná večeře, nebo párek z kotlíku od párkařky na ulici, to byl svátek! A hry, to jsou ty nekonečné seriály v televizi, podivné technoparty, kde se sejdou šíleně oblečení lidé, poslouchají muziku, která není muzikou…
 
V tom dnešním spěchu a nadbytku ani nepostřehneme, co je okolo. 
Nadbytek vede k povrchnosti, nad ničím se nezamyslet, nehledat podstatu… Když si chcete krásu vychutnat, musíte se zastavit. Řada let mého života se odehrávala v napětí, mezi nemocnými dětmi a nešťastnými rodiči. Byl jsem děkanem, přednášel jsem, psal, bylo to často nesmírně vyčerpávající. Za ta léta jsem si ale vytvořil – nemám to slovo rád, protože se nadužívá – svoji filozofii. Všimla jste si, že dnes má filozofii i hnojivo nebo kanalizace? Pro mě je filozofie vnitřní pojetí hezkého života, koncentrace prožitků. 
 
To znamená? 
Po těžkém dnu si naleji sklenku, zapálím doutník, pustím si hudbu, na kterou mám právě chuť. Bafám, upíjím a vyrovnávám se se dnem. Smířím se s ním, uvědomím si, co bylo dobře, a co bylo špatně, snažím se další den napravit. Když konečně usnu – já totiž usínám velmi špatně –, jsem usmířen a s nadějí, že se ráno probudím – kdybych se neprobudil, tak odejdu usmířen. To dnes lidé postrádají, jsou zavalení, přehlcení. Doba nedává člověku možnost, aby se zamyslel, v čem je kvalita života a vnitřní vyrovnání. Kvalitní život můžete mít, jen když poznáte sám sebe, pak najdete vztah ke všemu ostatnímu. Já svůj život stavím na třech principech. První je poznání v nejširším slova smyslu, druhým požehnání vnímat krásu a třetím principem jsou vztahy, nejen mezilidské, ale i k přírodě, zvířatům, věcem. 
 
Jak jste se vlastně dostal k dětské onkologii? 
Začal jsem studovat v roce 1949. Ve třetím ročníku jsem se dostal na oddělení dětské chirurgie a do promoce pracoval jako ‚sekundář‘. Po dvou letech jsem se sem vrátil a dělal všechno, nejvíc jsem uspával, nebyli tehdy anesteziologové. Trvalo to sedm let. Zároveň jsem jako medik pracoval v anatomicko-patologickém ústavu u profesora Šikla, pitvaly se tu i děti s nádory, v té době všechny umíraly. Ať byly operované, nebo ne, všechny měly rozsev a nebylo jim pomoci. Chemoterapie neexistovala. Studoval jsem zahraniční literaturu, nikdo o tento obor neměl zájem. Kolegové mě odrazovali, vždyť ty děti stejně umřou… Cíleně jsem se dětským nádorům začal věnovat v roce 1964. 
 
Viděl jste skoro denně umírat děti.
Nevíte, kolikrát jsem nespal. Všichni, laici, ale i my zdravotníci, máme představu, že by děti umírat neměly. Byl jsem s nimi a jejich rodiči v kontaktu dlouhé měsíce. A pak jim musel jednoho dne říct, už své dítě neuvidíte. 
 
Jste křesťan. Přemýšlel jste někdy o tom, že může být nemoc zatížená vinou? Děti přece za nic nemůžou.
Nevím, jestli bych to označil jako trest, ale měl jsem pacienty, kde byla vina rodiče naprosto zřejmá, například matka byla alkoholička a dítě mělo zhoubný nádor jater. Jsou otázky, na které bez víry není člověk schopen odpovědět. Jistě, říká se, že děti platí za hříchy svých předků, na tuhle otázku ale neumím odpovědět. Mnoho rodičů se mě na to ptalo, zda neudělali v něčem chybu, jestli to nebyl trest… V naprosté většině případů jsem se jim to snažil vymluvit, příroda je tak variabilní, během těhotenství vykolejí buňka špatným směrem, jsou děti, které se už s velkým nádorem narodí… 
 
Co vám dávalo naději a útěchu?
Viděl jsem, že se na Západě začínají objevovat výsledky. Byl jsem zanícený, vzal jsem to jako výzvu, i když mnoho mých kolegů nad tím, co dělám, mávalo rukou. Každá smrt dítěte byla pro mě neúspěch. Říkal jsem si, když se to za hranicemi začíná lepšit, proč ne tady. A výsledky se postupně dostavovaly, mohu říct, že jsem něco dokázal. Ono by to přišlo i beze mě, ale trvalo by to daleko déle. 

 

NĚCO O NĚM:
Profesor Josef Koutecký založil v bývalém Československu obor dětské onkologie. Působil čtvrtstoletí jako přednosta kliniky, třináct let jako polistopadový děkan 2. lékařské fakulty a tři roky jako prorektor Univerzity Karlovy. Byl zakládajícím členem České lékařské akademie a členem vědeckých rad fakult a univerzit. Působil v Radě Národního divadla nebo jako předseda Nadace Národní galerie. V roce 2009 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava. Miluje umění, historii, Prahu, rudolfínskou dobu a zvířata. Je patronem slonů v pražské zoo. Rád vzpomíná na svůj vesnický domek u Čerčan, kam jezdil s rodinou ve volném čase. Napsal stovky vědeckých publikací, píše i beletrii. Je vdovec, má dceru, dva syny, čtyři vnuky a dva pravnuky.

ČTĚTE TAKÉ: