KLÁRA KOTÁBOVÁ: Návrat do reality, aneb Dáme jídlo?

V době koronakrize jsem jídlo dokonce odmítala objednávat, byť tuto službu některé restaurace nabízely. Z hygienických důvodů. Že jsem trochu střelená, už víte, takže nemá cenu se rozepisovat. Přesto: Na krabičkách by viry ulpět mohly, ekologická zátěž pro planetu po každém jídle nesmírná, atd… Takže jsem 67 dní v kuse vařila pro poměrně náročné strávníky. Dcery. Asi tak pět jídel pořád dokola. A přiznávám, že už mi palačinky, kuře na paprice, svíčková, šunkofleky, a pár dalších dobrot, schválených u nás doma radou mladších, dost lezlo na mozek. V noci se mi zdálo o pizze, fajitas, dokonce i sushi, které běžně nenávidím, se ve snech mihlo jako dobrá varianta rychlé večeře, vraždila bych pro řízek s bramborovou kaší. Tedy ne, že ten bych neuměla, na druhou stranu je fakt, že jídlo, které chystáte vy chutná jinak, než když si ho připravit necháte. Bez dalšího umývání nádobí, péče o kuchyni. Však víte, byla jste na tom totiž v uplynulých dnech stejně. Možná si klepete na čelo, proč jsem si neobjednala nějaké dobroty, v době krize kuchyňské identity přes dovážkovou službu, ale takové věci zkrátka nedělám. Stejně jako někteří šéfkuchaři svá menu zkrátka nenabízí, protože jakmile se musí ohřívat, ztrácí pokrm na kvalitě. Plus výše uvedené důvody. Takže jsem si po uzavření restaurací slíbila, že počkám na znovuobnovení jejich provozu a pak si služby i kuchyni, kterou nabízejí, vychutnám s plnou parádou. A k tomu došlo – včera! A tedy bylo to dost na poslední chvíli, protože už jsem, zavřená doma, ztrácela základní dovednosti typu správného držení příboru, nezávazné konverzace nad plným talířem, stravování se pomalu. Takže k otevření, prozatím alespoň zahrádek, došlo v mém případě opravdu v hodině dvanácté. Navíc jsem už téměř zapomněla, jak skvělé je sedět, nechat se obsloužit, mít možnost vybrat si z nabídky několika jídel a ne večeřet podle diktátu zpovykaných dětí.

Podtrženo sečteno: Je fajn večeři neřešit a mít ji připravenou. Pro každého podle jeho chuti. Sejít se u stolu v dobré náladě a pěkně oblečení. Jakože tepláky jsou sice trendem sezony, ale já je minimálně do konce letošního roku opravdu nechci vidět. Také mě těší, že nemusím s dojídáním posledního sousta přemýšlet nad tím, čím dravou zvěř nakrmím za dvě hodiny. Podle odborníků přece stačí jedno teplé jídlo denně. Takže bych se měla vrátit k normálnímu životu a nechystat snídani na vidličku, oběd taktéž a večeři vymazlit několikachodovou. Jednou a dost! Jakmile si toto uvědomíte, dojde vám, že opojný pocit svobody je zkrátka k nepopsání.

Jak jsem si na počátku karantény vyvařování užívala, je patrné, že v posledním období uzavřeného života, mi dost lezlo na mozek. Evidentně nejsem příbuzná M. D. Rettigové ani jiných mistrů svého oboru a vaření obecně považuju za ztrátu času. Zvlášť v případě, když se nikdy netrefíte do chutí všech a vždy se u stolu najde nějaký rejpal. To se pak složitě hledá vnitřní motivace k další činnosti téhož druhu. U které můžete predikovat totožný výsledek.

Takže hurá, když dojde invence, lze už zase zajít na jídlo. Užít si ho a díky tomu si vážit také stravy domácí. Možná o to víc. Protož právě ona je jednou z možných voleb. Nikoliv nařízená nutnost.

Co mi krizový stav dal? Po kulinářské stránce umím upéct chleba, rohlíky, připravit pampeliškovou limonádu a troufla jsem si i na knedlíky plněné uzeným masem, hovězí Wellington i větrníky. Myslím, že ale denně je nikdy chystat nebudu. I když bych tedy mohla, kdybych chtěla. Jenže momentálně spíš nechci. Ráda totiž nechám profíkům jejich práci a já budu ochutnávat a chválit. A nepřestanu být vděčná, že už zase fungují. Natož si na něco stěžovat. Práce kuchařů i provozovatelů restaurací je pro mou duševní pohodu nezbytná. Teď už to vím.

Tak ať se daří!

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.