Klára Kotábová v karanténě, den 10: Na co si stěžujeme? I zavření doma se máme líp, než dvě třetiny populace

Je to jasné. Chybí mi, stejně jako dalším lidem, radosti a výdobytky civilizace, se kterými je život příjemnější: Nákupy s dcerami, káva s kamarádkou, volné možnosti pohybu, teď už i plánování letní dovolené, protože kdo z nás ví, co bude, že (takže se povětšinou neplánuje, protože k moři to asi nebude, jak to vedení této země zařídí s pohybem osob je zatím ve hvězdách)…. Faktem totiž je, že jsem už velká holka, takže bych trochu toho „nepohodlí“ snést mohla. Pořád máme plnou lednici, takže je z čeho vařit, dokonce mám i neustálý přísun pitné vody, ve které si můžeme převařit roušky. Je nám v noci teplo…

Než si zase začnu stěžovat, jak mi chybí kelímek s kávičkou v ruce, měla bych se profackovat. Výše uvedených několik bodů je jen zlomkem toho, co na pár dní nemám já. Kouskem toho, co mi chybí. Jenže i jinde na světě, než jen v našem regionu, žijí mámy s dětmi a ty ani část toho, co mám já, pro svoje potomky zajistit nemohou. O některých věcech, které mi chybí ke štěstí dokonce ani neuvažují… Proč? Mají toho totiž naloženo mnohem víc a na podobné nesmysly nemají čas: Pro (pitnou) vodu chodí hodiny, žijí v nevyhovujících hygienických podmínkách v utečeneckých táborech, nemůžou jakkoliv pro své děti zařídit lékařskou péči ani roušky. Nefunguje zdravotní ani jiná péče, o dovozu potravin až před dveře si mohou nechat zdát. Nemohou. Protože by takovou věc nikdy nepochopily. Přesto si všichni kolem mne, kdo těchto služeb využívají, stěžují, že potraviny jezdí pozdě. Myslím, že kterákoliv maminka v Subsaharské Africe, nebo v utečeneckém táboře v Sýrii klidně ten den dva vydržela. Jenže k celtě jejího stanu, pokud má to štěstí a má jej k dispozici, žádná dodávka napěchovaná jídlem zkrátka nedorazí.

Jistěže je pro organismus člověka šokem, když se ze dne na den musí přizpůsobit novým podmínkám. Přijde o svoje rituály, musí se naučit žít jinak. S tím, s čím má. Ale organismus je flexibilní a zvládne to. Víte přece, že člověk, když křičí, že už nemůže, tak ještě devětkrát může. Všechno je v hlavě. Máte pocit, že nedojdete posledních pět kilometrů rodinného výletu? Dáte to a ještě budete zpětně vzpomínat na to, jak bezvadné to bylo. Chce se vám zvracet při pohledu na další haldu školního učiva, které právě přes nejrůznější aplikace obdržely vaše děti s dovětkem: „K vypracování ihned“? Nevíte, co vařit aby to vaši rozmlsaní členové smečky jedli? Jednou se budete smát při vzpomínkách na to, co jste zvládla a věřte tomu, že na sebe budete pyšná. Protože kdo jiný, než vy, by to dal.

Takže už nebudu skuhrat, že mi došly oblíbené kapsle s kávou, ani že nemůžu plánovat dovolenou u moře. Dokonce i pedikúru si zvládnu udělat domácí. A vy to dělejte stejně. Uleví se vám. Život je totiž přesně takový, jaký si ho uděláte. A máte (tedy i já) možnost karanténou se prostresovat. Nebo variantu B. Zasmát se ztíženým životním podmínkám, vědět, že takovou zkoušku s přehledem dáte. Stejně vám nic jiného nezbývá, tak se alespoň netrapte věcmi, které stejně změnit nemůžete. Já už to tak dělat budu. Budu mít totiž na mysli, že marginálie, které považuju za tragické, by na druhém konci světa přišly někomu k smíchu.

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde. 

ČTĚTE TAKÉ:

Klára Kotábová v karanténě, den 9: Stereotypy vám z hlavy karanténa nedostane

Klára Kotábová v karanténě, den osmý: Než skončí karanténa, odrostou mi vlasy i nehty. A teprve všichni uvidí, co jsem zač

Klára Kotábová v karanténě, den sedmý: Jsem Olaf a mám rád vřelá objetí