Klára Kotábová v karanténě, den 11: Pravidla musí být. Ve spíži zvlášť

Nejde totiž už jen o suroviny k večeři. A nezlobte se, než budete kritizovat, jakéže starosti to mám, fakt nejsem Babica, abych se rozhodla, že budu vařit pórkovou polévku, a když není pórek, vrazím tam cibuli, a pokud zmizela i ta, nevařím vůbec…. V surovinách má být pořádek. To tvrdí naopak Zdeněk Pohlreich, jehož pořady pravidelně sleduju. A vzhledem k tomu, kolik jídel během krizových karanténních dní vařím, dá se moje produkce přirovnat menšímu restauračnímu provozu – tak proč se neučit od těch nejlepších, že?

Zkrátka pořádek musí být a záškodníky, kteří mi v zásobách dělají chaos, zkrátka nesnesu. Když mi navíc sahají na zásoby sladkostí, o kterých tvrdí, v běžných dnech, jak hnusné a nepoživatelné jsou. A najednou – na svém místě moje dávka cukru není. Takže jsem dcery požádala, aby mi laskavě dávaly vědět, když si berou cokoliv k jídlu. Proto, že nakupovat nyní nechodíme denně a sestavování trochu rozumného jídelníčku je boj. Takže nařízení se snažím prosadit ne proto, že jim hlídám kalorické tabulky, ale proto, že momentálně snědí vše. Naplánuju si rajčatovou polévku, večer do ní chybí rajčata. Můžu se utěšovat tím, že zelenina v syrovém stavu je nejlepší, ale večeře bez jídla tedy žádná hitparáda není. A jíst denně špagety s kečupem? Komu by se chtělo…

Trvám tedy na tom, že musí alespoň oznámit, když si berou něco k jídlu. Jak mi ale vysvětlila moje nejstarší dcera, halekaly by pořád – takže bych se nemohla soustředit na práci. Je to asi důvod akceptovatelný – taky jím pořád. Kromě toho mě štve, že kterákoliv z holčiček otevře balení sušenek pro stav nouze – a vezmou si jednu. Za chvíli přijde další dcera a udělá to samé. A já po čase zjistím, že nemáme doma jediné zabalené zásoby. To mě vytáčí k nepříčetnosti. Protože navíc vím, že otevřené věci zásadně nedojídají. Což je další důvod k tomu zavádět, hlídat a dodržovat pravidla hlavním kuchařem, zásobovačem a číšníkem, tedy mnou, naučit posádku respektovat.

Ale abych jim jen nekřivdila: Mám radost, že na sladkosti chodí v případě, že dojde ovoce. Jo, jednou se to už stalo. Trochu se ale začínám děsit okamžiku, kdy dojde k avizovanému výpadku zásobování ovocem a zeleninou z jižních zemí a moje dcery přejdou už jen na výživu cukrem. Snad do té doby dozrají alespoň jahody v Čechách.

Ovšem včera se stalo, poněkolikáté, něco neuvěřitelného. Sáhly mi na mojí zásobičku sušenek 3bit. Těch, o kterých v normálních časech tvrdí, že jsou hnusné a umělé a jak to tedy vůbec můžu jíst. Nechápou, že bez nich neumím přežít. Že to je moje láska a vášeň v časech dobrých i zlých… A najednou v dóze nebyla – ani jedna.

Vydržím všechno, ale popadl mě amok. Vyhrožovala jsem dokonce, že jestli se tohle ještě někdy stane, budou se modlit, aby na ně skočil mor a cholera – protože krádeže bez oznámení doma nestrpím. To je stejné, jako bych jim na tajňačku snědla gumové medvídky, o kterých tvrdím, že nepozřu. Což je pravda a raději v dnešní době umřu na nedostatek cukru v krvi, než abych ho doplnila tímto způsobem.

Doba je zlá a žádá si oběti ze všech stran. Je jasné, že v případě nouze bych se o poslední sousto s dětmi rozdělila, ale také je fakt, že zatím na tom nejsme tak zle a faktem dalším je, že bych alespoň měla vědět, že se s někým dělím. Takže můj požadavek: „Dejte mi sakra vědět aspoň, když si berete poslední kousek čehokoliv“, je docela oprávněný, nemyslíte?

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.