Nevím, kdo přišel s tím, že nejkonzervativnější jsou staří lidé. Musel to být někdo, kdo nikdy neměl malé děti nebo už zapomněl, jaké to je. Nejkonzervativnější stvoření na světě jsou totiž – ano, uhádli jste – děti. Čím menší, tím větší konzervy.
foto: Getty images
Zkuste vzít kojenci jeho oblíbený dudlík. Nebo předškolákovi zavěsit na batůžek slona místo dinosaura. Nebo puberťákovi vyprat jeho oblíbené, umělecky umazané tenisky. Se zlou se potážete. Jako já.
 
Náš nejmladší, čtyřletý syn nedávno objevil v mé skříni mezi věcmi určenými k rozdání šest měkkých textilních kostek s obrázky domácích zvířátek. 
„Jé, mami, tady jsou moje kostky!“ volá nadšeně a vytahuje jednu po druhé ven. Pak se zamyslí a nejistým tónem dodává: „Co tady dělaj?“
Tuším, že tuhle bitvu nevyhraju. „Víš, Tomášku, myslela jsem, že když už si s nimi nehraješ, tak bychom je mohli dát nějakému menšímu dítěti,“ navrhnu nesměle. 
 
Ty kostky dostal k prvním narozeninám a snad tisíckrát z nich postavil věž, která při boření krásně cinkala, protože v jedné z kostek je zašitý zvoneček. Pak rok, možná dva ležely v krabici s míči a nikdo z dětí se jich ani nedotkl. Jejich čas skončil, řekla jsem si při jedné čistce hraček a oblečení, což je činnost, k níž se se zvráceným potěšením uchyluji, když jsem sama doma. Kromě toho, že mi tato dekrámizace bytu působí fyzickou rozkoš, je to naprosto nezbytné. Kdybych pravidelně nevyhazovala, byl by náš byt už dávno neobyvatelný. Protože z rovnice 
 
jeden středně velký byt 
_________________________________
4× narozeniny + 4× svátek + 4× Vánoce?
 
nemůže vyjít útulný příbytek, ale jedině přetékající smetiště. Moje single já, které v sobě přece jen stále ještě nosím a které si kdysi zakládalo na minimalismu, čisté podlaze a lesknoucích se bateriích v koupelně, trpí jak zvíře.
 
Syn si kostky výmluvně přitiskne k tělu, přičemž mu jich polovina popadá, a s nekompromisním výrazem je nosí zpátky do pokojíčku. Ne do krabice, kde bývaly, ale rovnou do své postele-svatyně, kde má podél stěny nasysleny ty nejvzácnější poklady. „Já si je chci nechat,“ řekne tónem, který nesnese odpor.
 
Ta židle je poklad
A takhle je to se vším. V létě jsem chtěla prodat starou, odřenou dřevěnou židličku se stolkem ještě po mně, ze sedmdesátých let. Syn na ní sedával na chatě, když jsme dělali na zahradě táborák, ale nikdy jsem si nevšimla, že by k ní měl nějaký zvláštní vztah. Pryč s krámy, řekla jsem si a prodala ji přes internet za pár desítek korun. Když nový majitel zatroubil u vrat, šla jsem židličku hledat. Našla jsem ji za domem. Tomáš na ní seděl, ruce založené na prsou. Nebylo pochyb o tom, co to znamená.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v únorové Marianne.