Krátce po dvacítce měla nakročeno k hvězdné kariéře, ale pak si vzala Pavla Lišku, otěhotněla a na pár let trochu zpomalila. Dnes je podruhé vdaná, k synovi přibyla dcera Sophie a kromě hraní provozuje kavárnu a nově i bar. Pro Kristýnu Bokovou (37) zřejmě není malých výzev.

Máte dvě děti, devět let od sebe. Jaké to je, mít dítě ve třiadvaceti a po třicítce?

U Šimona jsem se nebála zdaleka tolika věcí jako u Sophie. Přišel do mého života ne úplně plánovaně, všechno se prostě dělo a já to přijímala. U Sophie jsem už domýšlela, co by se mohlo stát, paradoxně jsem byla úzkostnější u druhého dítěte. Člověk si říká, že i těhotenství už může být komplikovanější. Všechny tyhle představy asi způsobily větší starostlivost. Přitom ale miluju oba stejně.

Stejně, ale přitom každého jinak, ne?

Rozhodně má matka jiný vztah ke klukovi a k holce. Dcerka je mi podobnější, fungujeme stejně. Se synem to bylo jiné. Dlouho jsme žili sami, takže byl vlastně takový můj partner. Chránil mě.

Kolik mu v té době bylo?

Kolem pěti šesti let. Dělalo to z něj malého chlapa, byl velmi pečující. Se Sophií jsme na sebe víc napojené, nemusím toho moc sdělovat, ona ty věci cítí. Navíc je skvělý motivátor. Říká mi, že jsem krásná, nebo „mami, ty to zvládneš!“. Umí třeba říct, že mě miluje, což klukům moc nejde. Ona se snaží říkat hezké věci, aby byl člověk motivovaný, že je všechno dobré. Myslí si o sobě, že je skvělá, úžasná a krásná, a dává ten pocit zažít i mně. 

Když má člověk děti a vidí, kolikrát sám plácne nějakou hloupost, přestává být na své vlastní rodiče tak přísný. Máte to taky tak?

Ano. Ale i tak se člověk může snažit to nedělat nebo to pak napravit. Se Šimonem nám vždycky fungovalo to, že i když jsem mu třeba vynadala nebo dala na zadek, snažila jsem se mu pak vysvětlit, proč jsem to udělala. Aby odmalinka věděl, že mi není jedno, co cítí a co si o tom myslí. A že i on musí chápat mě, když já chápu jeho jako rodič. Z legrace někdy vyčítám rodičům svoje mindráčky, vím, že jsem v tom zaseklá. Ale je jenom na mně, jak s tím budu pracovat, co z toho vytěžím a jestli je budu používat jako zbraň. Spousta lidí má totiž mindráky jako obhajobu toho, jací jsou. Vždyť my za to nemůžeme – my jsme přece chudáci! I já to někdy ze srandy použiju na své rodiče. Že jsem někdy přecitlivělá, protože oni, oni, oni, oni…

Jak to berou? S humorem?

Jak kdy. Jsme divoká rodina, emoce u nás lítají nahoru a dolů. Ale všichni o sobě dobře víme, že...

Autorka rozhovoru: Simona Martínková-Racková

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.

obálka

Promotion