V šestadvaceti patří Ladislav Zibura mezi nejznámější české cestovatele a nejprodávanější spisovatele. Jeho tři knížky se staly bestsellery. Možná i proto, že si umí udělat legraci sám ze sebe a píše s nadhledem. Někteří mu přezdívají moderní poutník, on sám se za něj nepovažuje. Proč ho nezajímají památky a proč má radši vesnice než města, zjišťovala Veronika Jonášová.

Na cestách nic moc neplánuje, doma je však pedant na práci. Na naše setkání dorazí na minutu přesně a nezapře v sobě dobrého řečníka. Ostatně úspěšně se živí také besedami, které pojímá jako zábavná vystoupení a vyprodává s nimi sály po celé republice. Na cesty vyráží hlavně kvůli lidem a jejich příběhům.

Navštívil jste desítky zemí. Chtěla jsem se původně zeptat, kde se vám líbilo nejvíc. Ale dočetla jsem se, že právě tahle otázka vám vadí, proč?

Moje cestování není o tom, kde se mi líbí. Mým cílem není cestovat proto, abych se tam měl dobře, pil koktejly z kokosu a koukal na holky v plavkách. Třeba by mě nikdy nenapadlo jet na Bali. Cestuju za poznáním a za lidmi. Snažím se něco naučit a inspirovat se, abych si mohl svůj život nastavit co nejlépe. Můj cíl je jezdit do zemí, kde se můžu bavit s lidmi s jiným náhledem na život, než mám já. Zajímám se o jejich kulturu, co jim dělá radost a co jim přináší štěstí. Z tohoto pohledu je pak inspirativní být v jakékoli zemi. Takže vůbec nemám neoblíbenější zemi.

A co vás třeba v poslední době zaujalo?

Například Estonsko. Ta země má zajímavou pohnutou historii, oni se neměli nikdy moc dobře. Je to však takový hrdý, velice vzdělaný národ. Všichni mluví velmi dobře anglicky a mají hezký vztah k ekologii. Tam bych se chtěl vrátit. Jinak se rád vracím do Nepálu, kde jsem zatím trávil asi nejvíc času. Dohromady jsem tam byl už tři měsíce a naposledy jsem tam vzal na měsíc i rodiče.

Poslední velká cesta, o které taky přednášíte, jsou vaše prázdniny v Evropě. Kde jste všude byl?

Na počátku téhle cesty jsem si stanovil odvážnou tezi, že Evropa je nejrozmanitější kontinent světa. A chtěl jsem to touhle cestou dokázat. Myslím, že Evropa si přímo říká o to, aby člověk projel více zemí. Státy jsou vesměs malé a rozmanité, s většinou nemáme hranice a nemusíme žádat o víza. Navštívil jsem celkem patnáct zemí. Nejdřív jsem se vydal na sever přes Polsko a Pobaltí až do Skandinávie. Pak jsem z Dánska odletěl do Atén a odtamtud jsem jel stopem zpátky domů.

Jak se vám stopovalo, zastavovali lidi?

Překvapilo mě, jak dobře se v Evropě stopuje. Nečekal jsem v průměru déle než dvacet minut. Asi je to i díky tomu, jak vypadám. Můj obličej budí důvěru. Kdybych byl zarostlý černovlasý chlap s fousy, bylo by to jiné. V některých zemích stopování fungovalo jako MHD, kdy mě bral opravdu každý. A stopování mělo i velkou výhodu, že jsem se mohl s lidmi bavit. Lidi v Evropě totiž nemají čas na povídání a při řízení jsem nikoho od ničeho nezdržoval.

zibura
Ladislav Zibura v Nepálu

Pěšky už se na cesty nevydáváte?

Možná se ještě někdy někam vydám, ale je to spíš už pro mě překonaná věc. Poutnictví bylo skvělé v tom, že člověk měl při cestě hodně času sám na sebe. Pro mě ale nikdy nebylo jít pěšky na prvním místě. Rád se bavím s lidmi a píšu o nich příběhy. A jestli se za nimi vydávám pěšky, autem, nebo na kole, to je vedlejší věc. To je mimochodem teď trend v cestovatelském světě, že si někdo vezme nějaký starý nebo nevhodný dopravní prostředek a vydá se s ním na cestu, kde ho pořád opravuje. Tohle téma mi přijde vyčerpané a nijak mě to nedojímá.

Co jste během své cesty po Evropě zjistil?

Že je to opravdu rozmanitý svět. Bylo zajímavé sledovat, jak moc se lidé mezi sebou liší, i když třeba žijí v řádu stovek kilometrů od sebe. Jak moc odlišní jsou například Finové od Řeků.

Překvapilo vás něco?

Hodně mě překvapila globalizace, která probíhá ve velkých městech, kde opravdu centra vypadají podobně. Pomalu nepoznáte, zda jste ve Vilniusu, nebo v Paříži. Ale na venkově je to hodně pestré, všude lidi mluví jinak, bydlí jinak a jinak se oblékají.

Prý máte obecně raději venkov než velká města, je to kvůli lidem?

Ve velkých městech žijí převážně kosmopolitní, vzdělaní lidé, kteří skoro všichni mluví anglicky. Ti jsou si už podobní navzájem na celém světě a shodnou se na většině názorů. Na venkově ale žádná globalizace není a tam najdete ty pravé příběhy. Na venkově jsem se toho dozvěděl vždy mnohem víc než ve městech. Tam poznáte tu zemi, jaká opravdu je, ne co se o ní píše v průvodcích.

Vy si prý ale průvodce stejně nečtete a na cesty se nepřipravujete, z jakého důvodu?

Samozřejmě si zjistím základní věci, jaké očkování potřebuju a co bych neměl dělat, abych nikoho neurazil. Ale jinak si nic nenačítám. Jakmile si o těch zemích něco přečtete, tak si vytvoříte očekávání, která se pak snažíte spíše potvrdit. A když nejsou naplněná, tak jste zklamaní.

Jak s lidmi navazujete hovory, nedávají vám košem?

Já mám výhodu, že vypadám jako blonďák exoticky. Jsem tedy pro lidi atrakce. Nestydím se bavit s cizími lidmi a umím vycítit, kdo se se mnou chce bavit, a kdo ne. Lidem se nijak nevtírám. Mám třeba zásadu, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE VE SPECIÁLU MARIANNE NA CESTÁCH.

TITULKA