Poslední tři roky daly Lence Filipové zabrat: po 34 letech od ní odešel manžel a tělo na stres zareagovalo vážnými problémy s imunitou. Nebylo by přesné říct, že je Lenka zpátky, je totiž v úplně jiné (a radostnější) životní etapě. V době našeho setkání už se nemohla dočkat křtu alba Oppidum, plného keltských balad.

Lenko, vy rozhovory moc nedáváte, že? Když jsem sbírala podklady, narazila jsem hlavně na kusé zmínky v bulváru o vašem rozvodu a poté o selhání imunity, kvůli němuž jste si dala koncertní pauzu.

Je fakt, že nemám potřebu dávat najevo, podívejte, tady jsem, takhle žiju. Vím, že doba to vyžaduje, asi bude nutné občas nakrmit Instagram a Facebook, občas dám příspěvek na webovky. Takže komunikuju, i když by to chtělo víc. Ani dceru jsem nenechala nikam vyfotit jako malou, měla jsem to jako svou challenge. Ať je holka vidět, až sama něco dokáže. No a šup! – ono se to stalo. Jinak stačilo říkat, že se jako matka cítím spokojená. Je super být matkou, i když jsem měla velké problémy. Při narození dcery se leccos nepovedlo a trochu na to žehrám, ale… zůstaňme pozitivní. Kdybych si připouštěla negativní věci, to bychom ten rozhovor mohly rovnou dát do černého rámečku!

Zase tvářit se za každou cenu pozitivně, to působí křečovitě a jako lež.

Proto říkám i to ostatní. Je fakt, že lidé si dřív myslívali, že si lítám na růžovém obláčku. A vlastně jsem si to myslela i já. Když z něj člověk spadne, bolí to. Nejhorší byl první moment, to překvapení.

Jak dlouho to bolelo?

Myslím, že ta bolest nikdy nezmizí. Pokud máte nějakou vizi a emoce a pro to žijete, jen tak to nevygumujete. Můžete jen přetransformovat svůj přístup. Může vás to bolet, ale můžete na to hezky vzpomínat. Rozumíte? Už to ve vás nevyvolá vztek, slzy, lítost, jenom vás to zabolí, ale řeknete si – ale bylo to hezký! Je fajn dojít k tomu, co říkala Edith Piaf: ničeho nelituju. Byl to váš kus života a záleží na tom, jak ho uchopíte vy. A je důležité mít věci vyřešené. Ženy v téhle situaci si to často nevyřeší samy v sobě, místo toho to pořád dokola řeší s ostatními. A mnohdy se vracejí do stejného modelu. Hlava to už nebere a spouští ten kolotoč znova a znova. Protože si dotyčná neřekla: tohle už ne!

Jde ale hned, říct si: tohle už ne?

Právě že nejde. Zažila jsem to už několikrát, v osobních i pracovních vztazích, a pak zjistila, jak mě to trápí. Jak dlouho se mi honí v hlavě, že se s někým mám rozejít, třeba i pracovně. Pozor, i to vás může položit! Nevíte, jak to říct, nechcete nikoho ranit. Přitom leckdy – když nejde o fatální rozhodnutí – nemusíte říct tvrdé NE. Stačí v klidu vyjádřit svůj názor.

Jenže dnes má každý názor na všechno a někdy se v tom člověk poněkud ztrácí.

Vy se nesmíte ztratit. Musíte vědět, co sama chcete. Pravdivě vyslovit, co cítíte, a když ještě nevíte, říct, dej mi čas, potřebuju si to promyslet. My ale nejsme vychovaní k tomu, abychom uměli názory druhých přijímat a pracovat s nimi. Sama za sebe jsem ráda, že už dovedu říct, jak co cítím.

Pomohly vám s tím i negativní zkušenosti?

Určitě. A promítá se to...

Autorka textu: Simona Martínková-Racková

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PROSINCOVÉ MARIANNE.

titulka

Promotion