Marcela Danielová: Život jako orientální pohádka

Co vás přivedlo do Dubaje? 

Práce a láska. V roce 1998 jsem v Paříži dělala modelku pro módní domy jako Dior, Emanuel Ungaro, Christian Lacroix, které v té době organizovaly přehlídku pro Střední východ. Módní domy se tehdy představovaly místním ženám, takže jsme byli asi tři týdny na cestách a můj tehdy budoucí manžel celou akci produkoval. Seznámili jsme se v Dubaji, kde zrovna zakládal eventovou společnost, a já ho následovala. Byla jsem sice mladá, ale měla jsem pocit, že už se potřebuji usadit, protože jsem jako modelka od šestnácti let žila prakticky jen s kufrem. Z toho cestování jsem už byla unavená. V té době byla Dubaj v podstatě vesnicí, neexistovaly tu žádné highstreetové značky jako Zara nebo Mango. Všechno teprve začínalo a polovina města byla poušť. Připadalo mi to vzrušující a daleko od všeho toho shonu velkoměst, která jsem procestovala. Něco jako takové permanentní prázdniny. 

 Otec vašich dvou dcer je Francouz původem z Alžíru. O rozdílech mezi muslimy a Evropany se poslední dobou stále více mluví, jak to vnímáte vy?

Já to asi nemůžu porovnávat, protože jsem nikdy s českým mužem nechodila, kromě několika dětských lásek. Většina mých partnerů byli muslimové. Je to zvláštní, ale i během mého dlouholetého života ve Francii byli moji přátelé převážně židé nebo muslimové, ale mně to vlastně došlo až po pár letech, když jsem se nad tím zamyslela. Nikdy ovšem nebyli ortodoxní, byli to otevření lidé.

Jak jste na tom s vírou vy? Konvertovala jste k islámu, nebo jste také ateistka jako většina současné české populace? 

Určitě nejsem ateistka, ale nehlásím se k žádné víře. Jsem pokřtěná, i když v té době to nebyla taková samozřejmost, přece jen jsem se narodila v komunistické éře. Mám vztah ke křesťanství, zrovna tak jako mám vztah k judaismu nebo k islámu a hinduismu. Pokud bych měla všechno to poznání shrnout do jedné věty, zněla by: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Důležitá část je právě to „jako sebe sama“, protože někdy zapomínáme sami na sebe. Ale aby člověk mohl něco předat druhým, musí se především starat sám o sebe a dbát na to, aby se dobře integroval do společnosti, aby rozvíjel potenciál, který mu byl do života darován. 

Žijete v Dubaji, což je místo tradičně spojované s rychlým růstem a luxusem. Je něco, v čem se tady cítíte limitovaná?  

Dubaj v podstatě není nikterak velká. Je sice poměrně rozlehlá, protože někdy řídíte čtyřicet minut, a stále nejste na konci, ale občas máte pocit, že potřebujete vypadnout do nějakého opravdového velkoměsta, kde budete trošku víc ztracená. A určitě mi tam někdy chybí více zeleně, stromy a takový ten kyslík, jako když přijdete do českých lesů. Ty mě vždycky totálně unaví, protože už na to nejsem zvyklá! Je pravda, že když si vyjedu do Evropy, mívám také najednou mnohem větší pocit uvolněnosti a otevřenosti. Dubaj je prostě konzervativnější, takže máte tendence se tu chovat jinak. Třeba když jsem po letech přijela do Španělska a lidé tam na pláži běhali nahatí, tak mě to naprosto šokovalo, protože člověk na to po těch letech zkrátka není zvyklý.  

Vy pracujete v módní branži, aktuálně jste ukončili devátou sezonu Fashion Forward Dubai. Dá se považovat za něco jako místní fashion week?  

Fashion Forward Dubai momentálně zastupuje roli fashion weeku, ale záměrně to tak nenazýváme. Hlavní rozdíl je v tom, že fashion week je především určen světovým nákupčím a k tomu naše značky potřebují nejprve dozrát. Ale jde to rychle nahoru, Dubaj má dnes vládou ustanovený Dubai Design & Fashion Council a v březnu jsme tu přivítali vůbec první číslo Vogue Arabia.  

 Kdo vlastně v Dubaji určuje módu?  

Dubaj je ovlivněná globálními trendy zrovna tak jako jiná města, ale je pravda, že místní si...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE!

Autorka článku: Zuzana Novotná