Být dobrou partnerkou či manželkou není snadný úkol. Je to ale nárok, který si na svá bedra klade spousta žen. A když se jim to už konečně nějak daří, přijde mnohdy ještě další, mnohem náročnější role, role matky.
Promotion

Dá se zvládnout obojí? A co se vlastně s námi děje, že nám může připadat mnohdy až příliš složité partnerský vztah a rodinu sladit? A proč tolik manželství po narození dětí končí? Sladění role matky a manželky/partnerky je velmi těžké, stejně jako sladění role otce a manžela/partnera. Mnoho žen a mužů tápe, někdo se doslova utápí. Na pohlaví v tomto případě vůbec nezáleží. Určující bývá spíš vlastní dětství, byť pro ty, co zůstanou doma s dítětem, je to obvykle náročnější.
Znám matky, pro které je nejdřív dítě a pak dlouho nic, stejně jako otce, pro které je nejdřív dítě a pak dlouho nic. A právě v tom „dlouho nic“ se může váš partner snadno ztratit. Možná si říkáte, že vy to tak nemáte. Tím lépe. Když ale na svých workshopech dělávám s účastníky jeden test na určení priorit životních rolí, pravidelně u rodičů dětí vítězí právě ta rodičovská, a to mnohdy i u rodičů dospělých dětí. Ta totiž bývá ta vůbec nejnáročnější, nejvíce zatěžující, nejvíce úzkostná. Proč tomu tak je?

Vstupenka do minulosti

Možná si vzpomenete na pár nepříjemných okamžiků v dětství. Sedíte schoulení do klubíčka u sebe v pokoji, sem tam ukápne nějaká ta slzička, cítíte obrovskou křivdu a říkáte si, že až budete jednou rodiče, tak něco podobného svým dětem rozhodně nebudete dělat. Platí přitom jednoduché pravidlo: čím víc takových okamžiků v dětství, tím náročnější bude rodičovská role v dospělosti.

Už od první návštěvy na gynekologii se tyto bolístky připomenou, a to tak, že všechny najednou. Těhotenský průkaz jako by se stal vstupenkou do temných zákoutí vlastní minulosti. Od toho dne vám začne část kapacity přemýšlení brát to, co všechno budete „muset“ a „nesmět“ svému dítěti dělat. Jako by toho i bez těchto starostí nebylo málo. Někdy je tato fáze dokonce tak intenzivní, že přetlačí i těšení na miminko a radostné prožívání těhotenství. Zejména pokud se jedná o první dítě.

A protože naše kapacita není neomezená, někde ji musíme vzít. Někdo si ji ukrojí v práci, jiný v původní rodině, další od přátel. Řada z nás ji vezme z části vyhrazené partnerovi, ti méně šťastní z části vyhrazené sobě. Tedy pokud takovou částí vůbec disponují.

Pak se jednoho dne dítě narodí. Počáteční nevyspání, vyčerpání, panika z toho, že absolutně netuším, co ten řvoucí mrňous zase chce ani co mám přesně dělat, ty výše popsané pocity na čas zatlačí mimo centrum pozornosti. O pár měsíců až let později se však vrátí v plné síle, obvykle nejpozději kolem tří let věku dítěte. Tedy ve věku, na který už máme sami vlastní vzpomínky. A pokud nejsou zrovna dvakrát pěkné, může se snadno stát, že nás přemůže potřeba „vynahradit našemu dítěti svoje dětství“.

Jakkoli absurdně to takhle napsané zní, řada lidí to tak skutečně dělá. A o dalších 10 až 20 let později sklízí ovoce této činnosti. „Já jsem se pro tebe obětoval(a)! Měl(a) jsi všechno, co já ne, a vůbec si toho nevážíš! Kdybys jen věděl(a), v čem jsem musel(a) vyrůstat já! Nevděčníku!“ Někdy dojde i na pověstné: „Málo jsme tě mlátili!“ Toto iracionální, byť třeba původně láskou motivované jednání má jeden kardinální háček – ...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE

titulka

Promotion