Donald Trump je americkým prezidentem, Velká Británie se rozhodla vystoupit z Evropské unie a já neodjela na dovolenou a do konce roku nestihla dopsat knížku. Nečekala jsem to, a přesto se to všechno navzdory předpokladům prognostiků i mým vlastním stalo. 

Hillary Clinton byla v amerických prezidentských volbách favoritkou. Ne tak jasnou, jak by si někteří přáli, ale papírově měla vyhrát. Zkušená politička s korektními názory a jasnou vizí. Nakonec ji ale porazil bohatý mluvka se zálibou v urážení žen a vulgaritách. Když jsem se jedno listopadové ráno dívala na Trumpův živý projev a vyslechla si názory všech komentátorů sezvaných do České televize, nemohla jsem se zbavit pocitu, že je možná něco trochu jinak. K čemu vlastně jsou všechny prognózy, když nakonec všechno dopadne odlišně? Stojí na pevných základech, nebo hliněných nohách? A jak moc podobné závěry ovlivňují naše vlastní přání a očekávání?

 Přání otcem předpovědi

Přála jsem si, aby byla americkou prezidentkou žena. Bývalá první dáma, manželka sympaťáka Billa, pro mě byla jasná volba. A nepřála jsem si to sama, průzkumy ukazovaly na oblibu Hillary nejen v Americe, ale i v Evropě, pro kterou jsou volby prezidenta USA spíš jen podívanou, jako když Usain Bolt běží na olympiádě stovku. Jenže se ukázalo, že co se zdálo jasné, vůbec jasné nebylo. Donaldu Trumpovi totiž překvapivě hodili svůj hlas i někteří zástupci menšin, o kterých mluvil ne úplně dobře. Spousta lidí zůstala stát s vytřeštěnýma očima – jak to, že se to stalo? Vždyť se všude psalo, že je to tak jasné!

Vysvětlení? To zjednodušené by mohlo znít: třeba právě proto, že se o tom všude psalo a mluvilo. Stejně jako před pár lety o konci světa v prosinci 2012. Možná jste si začátkem roku 2012 říkali, že jde o naprostý nesmysl, ale čím víc se mayskému kalendáři v průběhu roku v médiích věnovala pozornost, začal možná i ve vás hlodat červíček, co kdyby na tom všem přece jen něco bylo.

Proč jsou některé prognózy úspěšné a jiné ne, skvěle popisuje kniha sociologa Philipa E. Tetlocka a novináře Dana Gardnera Superprognózy. Vysvětluje se v ní, proč někteří lidé, i ti v uvozovkách obyčejní, bez prognostického vzdělání, dokážou předpovídat budoucnost, a proč se naopak občas seknou i odborníci a přijdou s předpovědí s vlastnostmi náhodného odhadu. Podle Tetlocka není předpovídání zase taková věda. Lidé, kteří umějí správně odhadovat budoucnost, dokážou zároveň vidět za roh, umějí se povznést nad vlastní dojmy, pocity a utkvělé představy, neustále sledují, co se děje okolo nich, a jsou schopní a ochotní vidět i naprosté detaily. 

Hned na začátku knihy autoři popisují zdánlivě bezvýznamnou skutečnost, která vedla ke krizi a válce v části arabského světa. Spouštěcím momentem nebylo rozhodnutí vlády, ale čin jednoho „malého“ tuniského prodavače ovoce a zeleniny. Ten odstartoval podle Tetlocka peklo. 

Co přesně se stalo? Prodavač každý den nakoupil zboží na dluh, prodal ho, dluh vrátil a to málo, co zbylo, si nechal. Vše fungovalo do doby, než přišla policie a zabavila mu váhy, protože porušil jakési nařízení. Tuniský prodavač se pak v zoufalství polil benzinem, zapálil a právě jeho smrt zafungovala jako pověstná první kostka domina. Který prognostik by něco podobného čekal? Možná superprognostik, který ví, že podobných prodavačů je v arabském světě mnoho, stejně jako je neúnosný tlak policie, co je šikanuje.

Předvídatelně nepředvídané

Podobně jako agentury, které připravovaly volební průzkumy, jsem se letos netrefila ani já. Předpovídala jsem si krásnou dovolenou, na které si konečně odpočinu a dopíšu na pláži svou knížku. Jenže pak mi nezbylo než se rozčilovat, brečet a nadávat.

Místo letní dovolené na horách a u moře jsem ležela nemocná doma posteli. Možná si říkáte, že choroba je nepředvídatelná, takže o co jde? Jenže ona to není tak úplně pravda. I s nemocí je podle expertů možné v předpovědích počítat, stejně jako s ropnou krizí, přemnožením berušek nebo volbou zdánlivého outsidera. 

V posledních několika měsících jsem zažila velmi perné dny. Byla jsem unavená, necítila jsem se ve své kůži, k tomu jsem tušila, že pokud některé věci nevyřeším, na dovolenou budu muset stejně zapomenout, ať mi bude dobře, nebo špatně. Přestože někde vzadu v hlavě nejdřív jen blikala výstražná kontrolka, která pak už nepřetržitě svítila, já navenek plánovala, jako by se nechumelilo. 

Nakonec mě ale skolila nemoc. Aby ne, když na sebe několik týdnů upozorňovala. A knížka? Měla být hotová před pár měsíci, ale zatím je stále rozepsaná v mém notebooku. Dny, kdy jsem mohla psát, jsem profňukala, jaká jsem chudinka, které v životě nic nevychází. 

Podle autorů knihy Superprognózy jsem dopředu mohla vytušit, co se stane, protože nic skutečně nepředvídatelného na světě neexistuje. Dobrý prognostik se podle autorů Superprognóz drží několika zásad. Když tvoří předpověď, nezabývá se otázkami, které jsou buď tak jednoduché, že je odpověď na první pohled vidět, anebo naopak tak složité, že by to bylo hádání z křišťálové koule. Nemá cenu pokoušet se předpovědět, kdo vyhraje volby za dvanáct let, za rok je to už ale snazší. 

Pokud je nějaký problém neřešitelný, je třeba ho rozložit na menší dílčí problémy, které řešit dokážeme. Autoři uvádějí jako příklad Londýňana, který si hledal nevěstu. V Londýně žije šest milionu lidí, z toho polovina žen – zredukoval tedy původní počet na padesát procent. A pak pokračoval, vyčlenil nezadané, věkově vhodné, ty, které měly vyšší vzdělání než on. Potom vyřazoval dál – ženy přitažlivé a z nich ty, pro které by mohl být přitažlivý on, nakonec zkoumal, zda s ním budou souznít… Z neuchopitelného množství tří milionů Londýňanek mu nakonec zbylo „jen“ dvacet šest kandidátek. 

K dobré předpovědi je taky potřeba dívat se na věci dvěma pohledy, zvenku a zevnitř. Ekonom Greg Mankiw například porovnával odhad času potřebného k dokončení práce. „Řekne-li asistent výzkumu, že mu úkol zabere hodinu, zabere dva dny. Když řekne, že dva dny, zabere čtyři týdny,“ upozornil. I s tím je třeba v prognózách počítat. 

Když chcete být superprognostikem, musíte umět dobře vyhodnocovat. Tak třeba, když se v novinách napíše o zhoršení vztahu Číny a Severní Koreje, může to znamenat, že se něco chystá, nebo jen skutečnost, že mají novináři velké oči. Stejně tak je důležité, kolik dokážete rozlišovat stupňů nejistoty a jestli umíte najít správnou rovnováhu mezi nedostatečnou a přehnanou jistotou, mezi zdrženlivostí a rozhodností. Vypadá to, že být prognostikem je nejtěžší práce na světě. Přesto se jím musí občas stát každý, třeba když třeba plánuje rodinu a to, jak ji zabezpečí. 

Jediné, co se dá o prognózách říct, je, že možná vyjdou. Anebo taky ne. Dokonce někdy bez ohledu na to, jakou práci jsme si s nimi dali. Když přehlídneme podstatné nebo je odflákneme, selžou. Anebo naopak v rámci statistické chyby úplnou náhodou vyjdou. 

I sám Trump si troufl na jednu superprognózu, když se ho zeptali, jaký bude prezident, odpověděl, že ten nejlepší, jakého Bůh stvořil. 

Uvidíme

 

Zeptali jsme se: Věříte prognózám?

 

Monika  Zoubková, herečka 

Jsem člověk důvěřivý, takže ano, prognózám obecně věřím, i když by člověk měl být, obzvlášť v dnešní době, velmi obezřetný. Prognózy vytvářejí lidé, kteří, předpokládám, mají pro svůj odhad podklady, které já neznám.  

 

Vlastimil Vondruška, historik a spisovatel 

Ne. Každá prognóza je tak trochu věštěním z křišťálové koule, protože buď máte správná data a špatně je vyhodnotíte, nebo správně vyhodnotíte data, která jsou ovšem nepřesná.

 

Táňa Havlíčková, módní návrhářka

Slovo gnóze má původní význam spirituální, v dnešní době je vnímána prognóza jako čistě racionální předpověď. Já sama jsem se naučila věřit svému šestému smyslu, intuici, tedy tomu, co vám na mysl přijde jako první. Říkám tomu odpověz teď hned! Je ale dost těžké intuici důvěřovat, protože jsme vychováni věřit naplno mozku. Taky ta odpověď „hned“ je někdy velmi odlišná od toho, co následně vyhodnotí mozek jako správné. Vnímám prognózy jako výsledek vyhodnocení racionálního mozku. A osobně jim nevěřím. 

ČTĚTE TAKÉ: VLASTIMIL VONDRUŠKA: Muž a žena 1315 vs. 2015