Když se trochu přiopiju a začnu zpívat své oblíbené What’s up od 4 Non Blondes, lidé se bojí, že mám záchvat hysterického pláče. Muzikantka Dana Houdková ale tvrdí, že umí naučit zpívat i totální antitalenty. A tak jsem se za ní 
vypravila.
Promotion

Můj prazvláštní vztah ke zpěvu začal, už když jsem byla malá. Nepamatuju si totiž, že by mi máma někdy zpívala. Ani ukolébavku! Ale známe to, děti mají vratkou paměť, a tak jsem na matku před nedávnem udeřila: „Zpívalas mi, mami?“ Odpověď zněla ne, s dovětkem, že přece nejsme hudební rodina a zpívat prostě neumíme. Absence byť jen náznaku hudebního sluchu se projevila i u mě. Na základní škole jsem měla hrůzu z hodin hudební výchovy, pamatuju si posměšné pohledy, když jsem se pokusila o Černé oči, jděte spát. A při sborovém nácviku Carminy Burany mi učitelka rovnou řekla, ať dám „volume doleva“. Jako starší jsem si sice našla chlapce kytaristu a často jsme v hospodách s kamarády celý večer zpívali, ovšem přítel mi striktně zakazoval, abych seděla vedle něj, svým pěveckým výkonem jsem mu vždy rozladila kytaru.
Dnes vlastně zpívám jen v případě, že chci někoho pobavit. Zvládám text koledy O, Tannenbaum a písně What’s up od 4 Non Blondes, a když s hrstkou mých nejlepších přátel slavíme narozeniny, vytáhnu jednu z repertoáru a zapěj u. Brečí u toho smíchy.A jednou jsem dokonce svým opileckým zpěvem vzbudila kamaráda, který se lekl, že mám záchvat hysterického pláče…

„Víte, co je skvělé? Že zpíváte! Byť to vnímáte jako performanci nebo jako komický výstup. Je spousta lidí, kteří o sobě mají stejné mínění jako vy – totiž že neumějí zpívat – a nikdy neotevřou pusu. Ale i ty umím zpěv naučit,“ říká lektorka zpěvu Dana Houdková, za kterou jsem se vypravila, abych přestala mít ze zpěvu strach.
„Když chceme objevit vlastní zpěv, jde o vlastně o to, najít své hranice a možnosti a naučit se je používat v maximální podobě. Mnoho lidí nezpívá jen proto, že neví jak. Když to zjistíte, pochopíte, že veškerá omezení v hlasu jsou v hlavě. Fyzicky jsme na zpívání všichni připravení. I hudební sluch máme všichni, jediné, co je odlišné, je talent.“

„A proč si vlastně myslíte, že zpěv je takové obtížné téma?“ ptá se mě Dana Houdková poté, co jsem jí převyprávěla všechny výše popsané historky. „Já bych si ale někdy tak ráda zazpívala! A jednou budu chtít svému dítěti zpívat tak, abych ho tím uklidnila, ne abych mu způsobovala trauma,“ říkám. To je podle Dany i častý argument, proč za ní chodí ženy do kurzů zpěvu. Sama prý nechápe, jak je vůbec možné, že někdo nezpívá, ona se totiž životem vyloženě prozpívává. A je přesvědčená o tom, že zpěv je zdravý a duši prospěšný.
Za pravdu jí dávají i mnohé výzkumy, při zpěvu se totiž prokazatelně vyplavují endorfiny, hormony štěstí. Jiné studie jdou dokonce  ještě dál a tvrdí, že zpívání negativně působí na rakovinové buňky. Zpěv je také podle psychologů dobrou prevencí proti depresi, protože odbourává stres, zažíváme při něm uvolnění a hlubokou relaxaci. Také prohlubuje dýchání a okysličuje organismus, zvyšuje fyzickou zdatnost a napravuje chybné držení těla… Prostě má tolik výhod, že je s podivem, že nezpíváme od rána do večera!
 
Teorie a praxe
S Danou se bavíme i o tom, kde hlas vzniká. Ne, hlasivky to opravdu nejsou. To jsou jen svaly, krásu a kvalitu tónu dělá hlavně dobře zvládnutý dech. Pokud chcete zpívat lépe, musíte dýchat do břicha, aby se pořádně roztáhla bránice. Lepší vlohy pro zpěv tak mají lidé, kteří se svým dechem umějí pracovat, třeba jogíni nebo potápěči. Začínající zpěváci by měli během zpívání spíš stát a hlavně se před zpěvem pořádně protáhnout.
Tolik teorie, následuje praktická část. Stydím se, navíc jsem si všimla, že v místnosti, kde jsme, je pootevřené okno, a chvilku mám nutkání Danu upozornit, zda by pokoj hermeticky neuzavřela, aby ven neunikl ani hlásek…
Po strečinku a prodýchání jsem si uvolnila ústa a spodní čelist a ‚rozzívala‘ krk. „Budete zpívat se mnou, moje rozeznělé hlasivky ty vaše nerozeznělé povedou,“ říká Dana s tím, že to vyzkoušíme na slabice má, což je nejpřirozenější vokál. I sám Karel Gott prý nejraději zpívá písně, které tímhle vokálem končí! Zkouším to, zpívám má a ani mě, ani lektorce to uši netrhá. Jen mám problém se do toho opřít a zahodit stud. Chvíli zpíváme, měníme tóny a výšky, ale já pořád nejsem spokojená. V tu chvíli mě Dana Houdková odhalí. „Jste zvyklá svůj zpěvový hlas používat jen pro legraci, jakmile spolu máme zkusit klidnou, vážnou polohu, děsíte se, vůbec na to nejste připravená. Říkáte si, proč by dospělí lidé měli dělat něco, co jim nejde? Nepouštíte se do věcí, co vám nejdou, to vás brzdí.“
A pak nemilosrdně pokračuje: „Doporučila bych vám dělat víc věcí, které takhle vybočují z vaší komfortní zóny. Navíc máte tendenci o sobě říkat, že jste horší, než ve skutečnosti jste. Nebo jste na sebe zbytečně přísná, pak totiž můžete jen mile překvapit… Je to stejné, jako byste se chvástala – prostě nepopisujete pravý stav věcí.“
Nakonec jsem se přece jen uvolnila a zazpívala dohromady všechny tóny, které jsme společně v rámci cvičení zkoušely. A ty tóny daly dohromady Tenkrát na Západě! Jo, zazpívala jsem Tenkrát na Západě! Jsem zpěvačka! A udělala jsem první krok k tomu, aby začala zpívat.
Dana mi nakonec ještě poradí, ať si před spaním zkouším broukat, čtu nahlas pohádky a taky ať zpívám v koupelně, kde budu mít soukromí a hlasivky ocení vlhko. „A hýčkejte si svou radost a zvědavost, víc ke zpěvu nepotřebujete.“ Takže teď už snad budu zpívat mnohem častěji. Ne že bych v dohledné době chtěla konkurovat Anetě Langerové, ale vykopala jsem jednoho pěveckého kostlivce ze skříně a překonala strach.