Promotion

Pro další archivní článek k výročí Marianne jsme sáhli do roku 2007. Připomeňte si rozhovor s režisérem Jiřím Menzelem, kde vzpomínal na svého tatínka a Bohumila Hrabala.

Promotion

O anglickém králi, svém zatím posledním filmu, příliš mluvit nechtěl: Prý je ho všude dost. Na krále, i když ne anglického, ale nakonec přeci jen přišla řeč. Jiří Menzel mu říkal tatínek.

Jak se váš tatínek seznámil s Hrabalem?

Prý ho znal dřív než vy. To je pikantní historka! Tatínek byl pro nás děti odjakživa autorita. Znali jsme ho doma jako váženého pána, živitele rodiny. Autoritu, která zasáhla, když maminka už na nás děti nestačila. Když jsem ale po letech k nám domů přivedl strejdu Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná, a jal se vykládat, kde v které hospodě tatínka viděl. Načež z něj začaly padat historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v těch hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak vždy všude všechny umí královsky bavit. Maminka to neposlouchala ráda, ale toho si strejda Hrabal nevšímal a dál vykládal o tom, jak můj ctihodný tatínek v různých hospodách vždy kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí.

Byl jste za tuhle informaci rád?

Byl. Můj tatínek měl přesně to, co mně celý život chybí – radost z plkání, hospodský řehot. On vlastně vedl dvojí život, něco jako Kristián, mimo domov byl úplně jiný než doma.

Popovídali jste si o tom někdy?

S tátou ne. Jenom jsem se později setkával s jeho spolupracovníky a ti mi vyprávěli o jeho bohatýrských činech. A tatínkův spolužák z náchodského gymnázia, který bydlel blízko nás, popisoval, jak k nim tatínek chodíval vystřízlivět. Nikdy by si nedovolil přijít domů v náladě. Měl respekt z maminky. Co mě ale mrzí, že jsem ho nikdy pořádně nevyzpovídal o jeho mládí a o životě před mým narozením. Přitom toho tolik zažil! Za první republiky pracoval jako novinář, znal Čapka, Wericha, Nezvala. Měl by o čem vyprá- vět, a já ho o to nikdy nepožádal, za to bych si nafackoval.

ČTĚTĚ TAKÉ: 20 LET S MARIANNE: Omyly našich maminek

Čím vším vlastně tatínek byl?

Školu nedokončil, protože se musel začít živit. Vzdělaný byl: uměl řecky, latinsky, německy a francouzsky, během první svě- tové války se jako gymnazista naučil rusky a na stará kolena začal dělat maďarštinu a angličtinu. Jen tak. Překládal knížky ze tří jazyků a taky neustále něco vynalé- zal: sestavil si vlastní těsnopisný slovník, v dobách, kdy ještě neexistovaly expozimetry, vynalezl pomůcku pro fotografy, expoziční pravítko, postavené na bázi logaritmického pravítka, měl na to do- konce patent...

Netrpěl jste někdy vedle tak dokonalého tatínka komplexy?
Obdivoval jsem ho, ale komplexy, které jsem měl, s tím nijak nesouvisely. Spíš můj tatínek musel mít komplexy z toho, jak jsem se mu nepovedl. On měl od primy do maturity samé jedničky, já nosil domů čtyřky. Dokonce jsem mu ve svých třinácti vpálil do tváře, že intelektuální práce je podvod a že se chci živit poctivě, to jest rukama. Chudák tatínek, musel trpět mou i
ndolencí, ale byl tolerantní. Kdyby byl přísnější a včas mi napráskal, uměl bych dneska spoustu věcí, od kterých jsem zběhl, například hrát na klavír.

Říkal jste, že tatínek byl novinář. Nechtěl jste ho někdy následovat?
Já dokonce do Pionýrských novin posílal básničky. Ještě dnes si vybavím ten pocit pýchy, když jsem poprvé viděl v novinách vytištěné svoje jméno. Tatínek dělal novinařinu už před válkou, skončil v AZ novinách, kdy ho jako nočního redaktora hned 15. března, jak začala okupace, zatkli Němci – byl první novinář, kterého zavřeli, naštěstí ne na dlouho. Pak byl bez místa a z Melantricha mu nabídli, aby napsal knížku pro děti. Tak vznikl první díl Míši Kuličky.

Věnoval vám první výtisk?

Nevím. Byly mi čtyři roky, když tu knížku vydali. Rozhodně to ale pro něj nebyla žádná velká událost: víc ho zajímalo, že budeme mít z čeho žít. Míša Kulička, kterého po válce vydali v mnoha jazycích, to byl pro nás nový koberec, klavír, nábytek, družstevní byt.

Byli na vás doma hrdí, když jste se prosadil u filmu?
Tatínek se dobře bavil, protože když jsem začínal, ptali se mě: vy jste syn TOHO Menzela, zatímco později se ptali jeho: vy jste otec TOHO Menzela? K filmu jsem se ale dostal oklikou. Nevzali mě na DAMU, pro nedostatek talentu, řekli mi, tak jsem usoudil, že bych mohl do televize, kde nebudou tak nároční, a přihlásil se na FAMU. U profesora Vávry jsem se vyučil na filmového režiséra, dodnes ale nemám k filmu žádný zvláštní vztah.

Není to divné, po tolika filmech?

Mně to naopak přijde přirozené. Myslím, že je dobře, když člověk k tomu, co dělá, nemá milostný vztah a drží si odstup. Dobře vím, co všechno je v mých filmech špatně, a nemám k nim sakrální vztah.

Čí názor byl pro vás rozhodující?

Vždycky maminčin. Tatínek byl tolerantní, ale maminka byla přísnější. Strejdu Hrabala neměla moc ráda: vadilo jí, že se v jeho knihách mluví sprostě. Ta by si dneska užila, chuděra.

Talent na psaní jste asi zdědil po tatínkovi...

Já žádný talent nemám! Scénáře píšu jen proto, že mi nic jiného nezbývá, a vždycky trpím jako zvíře. I dopis je pro mě výkon. O hodně hezkých vztahů jsem přišel jen proto, že jsem nebyl schopen odpovědět na přátelský dopis! Dokonce Voskovcovi jsem takhle neodepsal: ne že bych nechtěl, prostě to pro mě bylo příliš těžké.

Čím to, že jste si troufl adaptovat složitého Hrabala?

Byla to nabídka ke slušné práci, nic víc. Ale taky to byl obtížný porod. Psaní vyžaduje soustředění, a na to já nemám sicflajš. Pracovat začnu, až když jsem na place nebo ve zkušebně, obklopený lidmi, kteří čekají na to, co jim řeknu.

Ostře sledované vlaky jste prý přepisoval z rukopisu. Jak se k vám dostal?

Nic než štěstí. Připravovaly se Perličky na dně, někdo z jejich režisérů, snad Honza Němec, mi o tom řekl a já, který Hrabala miloval, plácl, že bych se toho rád zúčastnil. Natočil jsem jednu povídku, která dopadla dobře. Potom mi nabídli Ostře sledované vlaky. Ještě v rukopise.

Nechal jste si ten rukopis na pa- mátku?

Nejsem člověk, který lpí na věcech. Jediné, co mám schované, je scénář Smrti pana Baltazara z Perliček na dně. Vlepoval jsem si do něj záběry natočené při motocyklových závodech, aby se daly zkombinovat se záběry, které se točily dodatečně u Prahy.

Jak často k vám Hrabal chodil?

Byl u nás několikrát. Jednou se stalo, že přišel o dvě hodiny později, než jsme se domluvili, a byl trochu nesoustředěný. Pořád během práce odcházel do předsíně a koukal z okna. Pak mi došlo, že si toho rána koupil nové auto, stálo před naším domem, a tak se na něj chodil dívat. Mnohem víc jsme se ale scházeli u něj v Libni, na procházkách a v době, kdy jsme měli distanc, v Kersku, kde jsme celé dny debužírovali. Hrabal byl skvě- lý kuchař, i jeho paní, bratr, švagrová, sousedi... Jednou nám nalil houbovou polívku, sám ji nejedl a pak se zeptal: „Nebrní vás něco? Ne? Tak to můžu dávat do kulajdy i tuhle houbu.“ Vyzkoušel ji na nás.

Byl Hrabal tím typem přítele, ke kterému se chodí pro radu?
Přítel byl, ale neradil. Vlastně jsem se nikdy moc neradil, spíš jsem se řídil příkladem těch, kterých jsem si vážil. Chcete-li, jediný člověk, který mě svým způsobem vychovával, byla Věra Chytilová. Byla starší, takže když jsem byl neotesanej – a to já byl –, radila mi, jak slušně jednat, kdy mám dámě zapálit cigaretu, podat kabát, že mám vstát od stolu, 
až když vstane dáma, zkrátka chovat se jako muž. Dala mi dobrou školu.

Nebál jste se jí někdy?

Nikdy, byla to skutečná kamarádka, padli jsme si do oka hned na začátku a ve škole jsme vedle sebe seděli celé čty- ři roky. Hodně jsme si rozuměli, což je zvláštní, protože každý děláme úplně jiné filmy a ona ty mé moc ráda nemá. Taky jsem jí dělal pomocného režiséra, když točila O něčem jiném. Na Barrandově ji tenkrát neměli rádi, vyšvihla se z klapky na režisérku, tak si mě nejspíš vybírala jako spřízněnou duši, kterou může mít za zády, oporu. Coby pomocný režisér jsem byl totiž nanic, zfleku bych se vy- hodil. Vůbec jsem tenkrát netušil, co ta práce obnáší. Dokonce jsem si dovolil uprostřed natáčení odjet na hory!

Dělal vy jste vlastně ještě někdy potom asistenta?

Nikdy, posunul jsem se rovnou na režisérskou židli. Měl jsem od začátku neuvěřitelně prokopnutou dráhu, musel jsem se narodit na šťastné planetě.

 

Titulka

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.

Promotion