„Člověk je víc než předsudek, než ­společenské pravidlo,“ říká o svém bestselleru mapujícím život pěvkyně Jarmily Novotné spisovatel a scenárista Pavel Kosatík. V současné době se ­chystá na další sousto – zabývá se erotickým životem Jana Amose Komenského.
Jak jste se k tématu Jarmila Novotná vlastně dostal?
Trvalo mi to dost let, začalo to tím, že jsem na začátku devadesátých let přečetl její paměti. Pochopil jsem z nich, že to byla mimořádná žena, pro mě asi největší česká operní pěvkyně dvacátého století, včetně Emy Destinnové. Pak jsem si zamiloval místo, kde se svým mužem Jiřím Daubkem kdysi žila. Liteň, vesnici kousek od Berouna a Koněprus. Bydlel jsem tenkrát nedaleko, bavilo mě představovat si tu ženu, jak tamtudy chodila. A zajímalo mě, strašně mě zajímalo, jestli se dá život, to znamená historie, vyprávět přes operu. Přes artistní žánr, u kterého se má za to, že má k realitě daleko. Jarmila Novotná byla taky krásná, to je důvod k psaní vždycky… A moje manželka je hudební vědkyně.
 
Pomáhala vám?
Taky, ale to nebyl ten důvod. Těšil jsem se, že budeme mít o čem mluvit, což se taky stalo. 
 
Je vám Jarmila Novotná sympatická?
Nevím, jestli bych na prvním místě použil zrovna tohle slovo. Spíš k ní cítím docela dost úcty, na široké škále. 
 
Doma byste ji nechtěl?
Doma to mám ošetřeno. 
 
A ona asi není ten typ, který máte doma…
Při psaní moje soukromí nehraje roli, to má spisovatel podobné jako farář nebo terapeut. Abych mohl toho, o kom píšu, pochopit a interpretovat, měl bych se svým vlastním Já v podstatě zmizet. Potřebuju být nástroj, na který se to téma hraje. Kdybych chtěl mít Jarmilu Novotnou doma, jsem ten muzikant. 
 
V čem vám byla nesympatická?
Měla velmi silnou vůli, bez které by se těžko stala slavnou. Ale ta vůle ji s lety začala ovládat a myslím, že jí to škodilo, třeba ve vztahu k dětem. Na druhou stranu mě fascinovala svým absolutním společenským talentem, nejsem si jistý, jestli jsem něco podobného pozoroval u jiného Čecha. Dokázala vstoupit do jakékoli společnosti a ovládnout ji tak, že za tím člověk necítil žádnou zvláštní vnitřní ambici. Nejde jenom o to, že ve všech zemích, kde déle působila, to je hlavně  v Německu, Rakousku a v Americe, okamžitě nastoupila v tom nejlepším operním domě – třeba v New Yorku byla šestnáct let hvězdou Metropolitní opery. Ona okamžitě pronikla i mezi smetánku, která si v té opeře předplácela lóže, ti Astorové, Vanderbildtové atd. ji s jejím mužem zvali k sobě domů. Vzali ji mezi sebe, ačkoli mezi ně sociálně vlastně nepatřila. Kdo tohle dokáže? Byl jsem šťastnej, že jsem našel takovou ženskou, zdálo se mi, že ten její příběh říká: Člověk je víc než předsudek, než společenské pravidlo.
 
Celý rozhovor si přečtete v únorové Marianne.