Nemám zatím osobní zkušenost s dvounohou ženskou v domě, ale se čtyřnohou. I ta stojí za pozornost. Máme doma už dva měsíce štěně anglického buldoka Matyldu. Cítila jsem v kostech při předání štěňátka do mých rukou, že se mi blýská na horší časy. Přebila jsem tento vtíravý pocit vizí dokonalé rodiny se čtyřnohou kamarádkou.

Autorka textu: Dagmar Morozová

Štěně bylo dlouho a tajně hledané, aby splňovalo všechna přání s akcentem na lenost a přívětivost, což odráží náturu svých majitelů, a nakonec bylo dovezeno až z dalekého Slovenska. Překvapení to bylo pro mě velké. S jistou mírou opatrnosti jsem zmínila, že nám nebude v češtině rozumět. Synové posmutněli, tak jsem je rychle vyvedla z této chmury a jednoznačně potvrdila, že Matylda bude adaptabilní a češtinu se rychle naučí. Měla jsem pravdu.

Při pohledu na ni, se rozněžníte, vrháte se na ní, chcete se s ní mazlit a začnete neadekvátně šišlat. Je magnetem na lidi. Každý zjihne, když ji vidí. I ti, kteří nijak výrazně ke psům neinklinují, se zájmem tohoto plyšáka pohladí. Ona se batolí, lísá se tak, jako bychom ji doma zamykali do sklepa. Padá radostně před vámi na lopatky, a protože je statný typ, trpí želvím syndromem, nemůže se rychle vrátit na všechny čtyři.

Já jsem jednoznačně „psomil“. Takže mě těší, že se holčička líbí, že nám zpestřuje atmosféru domova. V podstatě jsem počítala s tím, že ji vyklidím v rámci možností pole. Ovšem nenapadlo mě, že mě vyšoupne na periferii zájmu o mou osobu. Můj manžel se zamiloval, nečekala jsem to, ale zamiloval. S Matyldou si povídá o ...

Marianne Klub

Promotion