„Počkej, a kolik mu je?“ vybafne na mě kamarádka otázku, když jí líčím potenciálního nápadníka. „Nevím,“ odpovídám překvapeně, věk neřeším. Měla bych?!

Autorka článku: Lenka Požárová

Zavrtám-li se do svých milostných eskapád, vlastně si uvědomuju, že drtivá většina mužů byla mladších, aniž bych se o to jakkoli snažila. Pokud by někomu věkový rozdíl měl vadit, jsou to oni. Jenže oni si ulovili mě! I proto, aby mi už muži nehádali o deset let míň, odkryla jsem před několika lety své přirozené šediny. Světe, div se, mladší muže to neodradilo. Naopak, přitahovalo je to víc.

Přitažlivost zkrátka funguje bez ohledu na věk. Věk je jen číslo, které vyjde najevo postupně a nikdy to není na přímou otázku „kolik ti teda je?“. Co si pamatuju, druhou stranu číslo moc nezajímalo. A mě taky ne. Dokud šel věk mužů do minus deseti, neřešila jsem to. Jenže pak se objevil ON. Nebyl slepý, aby neviděl že jsem o hlavu vyšší, ani hloupý, aby nepoznal, že jsem starší.
O dost starší. 

Jeho křehký zájem a plachost mě nejdřív odháněly. Byla jsem zvyklá na opak. Na sebevědomého muže, který, když to zajiskří, bezostyšně mě sbalí. Na rande jsem šla, protože se s ním dobře kecalo. A vlastně ani jsem si neuvědomovala, že jdeme na rande, šli jsme se přece jen podívat na ohňostroj do parku. Tam mě poprvé políbil. Nechápavě jsem zeptala „Proč já?“ a spolkla dovětek „Proč ne některá z tvých vrstevnic?“. Bezelstně odpověděl „A proč ne?“, na což se nedalo už nic namítnout. 

Co proboha řeknou lidi?

Nehrnula jsem se do toho, že strávím noc s kolouškem, brala jsem to jen jako součást životní (byť pro mnohé lehkovážné) filozofie, že ochutnat se musí všechno, aby člověk mohl říct, co dobré je a není. Nemělo to do budoucnosti smysl, můj rozum couval. Když jsme jeli metrem, všímala jsem si zvědavých pohledů...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE!

dubnová Marianne

 

Promotion