Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Tajné jeskyně mého zaměstnání

Každá práce má svoje specifika. Nejen ta zjevná, o kterých víme, a proto (nebo přesto) si tuto práci vybereme, ale i utajené hluboké jeskyně, na které narazíme, až když se v zaměstnání trochu zavedeme, proputujeme si je a zapadneme do kolektivu.

Redakce Marianne | 8. 02. 2013

Já pracuji jako úřednice v regionálním školství. Mezi na první pohled zjevné atributy mé práce patří plat, jehož výší sice neohromíte ani cestující v pražské tramvaji, ovšem dostanete ho spolehlivě každý měsíc bez prošení, tahanic a přesných barevných grafů dokumentujících mou činnost. Také musím na rozdíl od zemědělské dělnice chodit do práce upravená a čistá, ale ne v té míře jako prodavačka triček v butiku, prostě jen tak po úřednicku, rozhodně nemám předepsanou ‚neformální uniformu‘ jako například dámy v bance. To jsem věděla předem a byl to jeden z důvodů, proč jsem si takovou práci vybrala a proč se snažím si ji udržet – jistota a pohodlí.

Do práce v noční košili a bačkorách

Další jednoznačně báječnou věcí v mém zaměstnání jsou prázdniny. Já sice nemám tolik dní dovolené jako dítky školou povinné nebo učitelé, ale jen si představte, že jste ve své firmě/továrně/nemocnici skoro dva měsíce úplně samotné, jen někde hluboko v útrobách budovy škrundá školník a jednou denně se staví pošťačka s nějakým letáčkem. Dva krásné letní měsíce, kdy si otevřete okno, jak se vám zachce, posloucháte v rádiu na plný knedlík oblíbenou stanici, a dokonce můžete zapomenout i na ten slušný a čistý oděv (pokud tedy bydlíte za rohem od školy, já ano, takže jednou jsem byla v práci v noční košili a bačkorách). A o téhle slasti také víte předem, pro ni často zapomínáte na malý plat a přítomnost stovek dětí.

Nebojí se a ignorují

Děti jsou totiž velmi ambivalentní složkou mé práce. Samozřejmě předem víte, že ve škole nějaké budou. A že nějaké z nich budou i všelijaké. Ale utěšujete se, že jako úředník s nimi nepřijdete do osobního kontaktu a tváří v tvář je uvidíte jen zkroušené, když budou žebrat o stejnopis vysvědčení. No – v této skryté jeskyni zjistíte, že děti, které neučíte, a které se tudíž houby bojí vaší případné msty, naprosto ignorují vaše požadavky i přímé příkazy, a někdy i vaši existenci, takže třeba při čekání ve frontě na oběd musíte poslouchat jejich rozvleklé vyprávění, jak to bylo, když se Pepan opil…

Zvracejí a blbnou

A navíc se občas střetáváte zcela nečekaně s odkrytým hledím, třeba když vám malá holčička chvíli stojí před pracovním stolem se slzami v očích, pak se vyzvrací do vaší klávesnice a špitne: „Máte zavolat mojí mamince, že je mi špatně…“ Nebo když se připletete maturantům do posledního zvonění a vmžiku máte oblečení nasáklé lacinou voňavkou a na obličeji šest razítek prasátka nesmyvatelnou barvou.

Překvapení

Taky jsem si myslela, že pracovní náplní mi budou běžné administrativní úkony jako v každé jiné kanceláři, ale to byl omyl největší. Kombinace malých bezelstných dětí, velkých zvlčilých dětí, seriózních dospívajících dětí, slušných a starostlivých rodičů, nevychovaných arogantních rodičů, zjevně psychopatických rodičů, milých učitelek, nemilých učitelek, hysterických učitelek, které špatně snášejí klimakterium, svobodných učitelů, ženatých učitelů, rozvedených učitelů, téhápéček, uklízeček, kuchařek a dalších lidí, kteří jdou kolem školy a rozhodnou se zaskočit na kus řeči, přináší tolik zajímavostí, že vaše práce je barevná a proměnlivá a originální, takže se málokdy nudíte. Řekněte samy, milé dámy – už jste zařizovaly Dětský den v plynárně? Nebo fakturovaly přepravu dětí do Terezína?