Řekli byste to do uhrančivé herečky Táni Pauhofové (35), že je plachý introvert? Čím právě teď nejvíc žije a proč považuje poslední dva roky svého života za přelomové? V kavárně průhonického zámku jsme si otevřeně povídaly o jejích vášních, nejistotách, radostech i o „tom bolavém“.

Objednala jste si bezlepkové jídlo. Držíte tuhle dietu už dlouho?

Od 28 let. Myslím, že jsem si intoleranci vypěstovala špatnou životosprávou. Rychle jsem ale zjistila, že se to dá zvládnout, tím spíš, že jsem nadšená kuchařka a pekařka. Jen občas bojuju s tradicí všechno zahušťovat.

Špatná životospráva souvisela s hereckým povoláním?

Bude to kombinace všeho, nebudu to házet na herectví. Už pár let jsem přesvědčená, že co se nám projevuje na těle, je důsledkem našeho chování, tudíž jsme za to plně zodpovědní. I mentálním stavem nebo stresem nám tělo ukazuje, že něco není úplně v pořádku. Moje práce občas není emočně zrovna harmonická, spánku taky někdy není moc, k tomu člověk jezdí z místa na místo a často jí v běhu na benzinkách. I když tohle jsem už vypustila.
A hlavně se snažím k tělu, které za mě nesmírně maká, chovat víc s úctou. Je pravda, že mi vždycky nejvíc chutnaly ty největší prasárny.

Tak jako každému.

To je jasné. I když taky jsem potkala lidi, kterým nejvíc chutnají saláty, ovoce. Jenže já odmalička měla morčata, a tak jsem to vždycky vnímala jako stravu pro morčata. Milovala jsem masa, steaky – čím krvavější, tím lepší –, všechny druhy majonéz, kynuté koláče, cheesecaky, hranolky, klobásy… Občas si to ještě dám, za odměnu. Jsem přesný opak asketického typu. Ale snažím se o vědomější přístup, najít si čas i na spánek a odpočinek. Nejen vydávat, ale i přijímat.

Letos vám bylo třicet pět. Vnímáte půlkulatiny jako životní zlom?

Ne, vůbec. Jen říkám, že do teď to bylo tak a teď je to jinak. Poslední dva roky se to sbíralo ke změně.

Co bylo impulzem?

Změnily se mi některé vnější okolnosti. Vrátila jsem se do rodného domu, ale už bez dědečka, se kterým jsem tam vyrůstala. Děda byl celý život můj maják a před dvěma lety se rozhodl, že už to zvládnu, a dává pozor už odjinud. A vlastně se mi změnilo celé vnější nastavení, čehož jsem se na začátku lekla. Bylo velmi těžké vypořádat se se spoustou věcí, ale nakonec mám pocit, že se mi nic lepšího stát ani nemělo. Poslední dva roky jsem sama, ale dobře sama. Ne osamělá.

To je dost zásadní rozdíl.

Je. Já jsem navíc nikdy předtím sama nebyla, takže ty dva roky dobré samoty mě naučily hrozně moc.

Sama rovná se bez partnera?

Bez partnera, ale i bez dědečka. Jsem požehnaný člověk v tom, že mám velmi mnoho přátel, samozřejmě mám rodinu. Ano, jsem dva roky bez partnera, ale to není gró toho, co znamená být sama se sebou.

Být sama se sebou – to člověku leckdy i chybí.

Já to hlavně vůbec neznala. Vždycky jsem utíkala buď k někomu, nebo do něčeho, nebo za něčím. Mým hnacím motorem je i strach, a najednou před ním nebylo kam utéct. Člověk svůj strach buď přijme a postaví se mu, anebo ...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ŘÍJNOVÉ MARIANNE.

Text: Simona Martínková-Racková

obalka

Promotion