Promotion

Móda se mění, návrhářka Tatiana Kovaříková zůstává. Její značka působí v Česku už 25 let, za podobně dlouhou dobu toho stihnete ušít celkem dost. „Kolikrát jsou mi lidé na ulici povědomí jen proto, že mají na sobě něco mého. Vydám se za nimi v domnění, že se známe, ale pak zjistím, že zdravím svůj kabát,“ říká renomovaná návrhářka.

Promotion

Čekala jsem, že na náš rozhovor dorazíte ve své oblíbené černé. A vy zatím na sobě máte zlatý svetr.

To je fakt – já, která jinak chodím pořád v černé! Tenhle svetr, to je taková náhodná koupě. Byla mi zima, tak jsem šla do obchodu a koupila ho. Ale až na něj jsem opravdu kompletně černá.

Také jste si objednala černý čaj, Earl Grey. Kdy vlastně vaše černé období začalo?

Když jsem přišla do Prahy. V té době mi bylo tak osmnáct a barevné věci jsem měla v šatníku už jen sem tam. S tehdejší masovou oblibou New Wave a černé v 80. letech to ale nijak nesouviselo, já nikdy k žádnému směru moc netíhla. Navíc i dneska si klidně vezmu na sebe červené šaty. A když jsem měla před rokem svatbu – vdávala jsem se prvně v životě – tak jsem svému muži říkala: „Miláčku, podívej se na mě, poprvé a naposledy mě vidíš v bílé.” Ale pozor, doma černou neobléknu, ani na dovolené ne, tam jsem v barvě. Ve městě je ale černá moje uniforma, cítím se v ní líp. Já nikdy nejdu proti svým pocitům.

Vraťme se na chvíli do 70. let, do Ústí nad Labem, kde jste vyrůstala. Normalizace na severu Čech určitě nebyla nijak vizuálně inspirativní doba. Vládla šeď a nekvalitní materiály jako tesil, leskimo nebo šusťák. A tak mě zajímá, kde se ve vás vlastně vzala ta láska k módě?

U nás byl základ v rodině, moji mámu vždycky móda velmi zajímala. Pracovala jako bytová architektka, takže to „hezký“ jsme měli doma. Byla jsem vysoká, hubená, nic na mě nebylo a mamka mi nechávala šít. Úplně jsem to nenáviděla a v životě by mě nenapadlo, že zrovna já budu jednou špendlením šatů na těle mučit další lidi. Možná dnes tolik miluju černou i proto, že mě mamka v dětství stále navlékala do barev. Nesnášela jsem to. Nejvíc jsem trpěla, když mi nechala ušít džínový kompletek. Džínovina se tehdy nedala koupit, takže byl  z úpletu. Hrůza.

ČTĚTE TAKÉ: STAHUJTE APLIKACI DNY MARIANNE 2020

Máte i nějaké hezké módní vzpomínky?

Na půdě našeho domu byla truhla, kde měly máma a babička schované šaty z tanečních, plesů a věnečků. Fascinovalo mě to, chodila jsem si tam oblečení tajně zkoušet. Dokonce jsem jedny krásné smetanově bílé šaty s kamínky rozstříhala, protože jsem z nich chtěla ušít jiné, ještě hezčí. Někde na té půdě jsem pomalu začala snít o profesi návrhářky, a tak jsme společně s rodiči našli jedinou textilní průmyslovku, co stála v té době v Československu za to.

Akorát, že byla až v Brně.

Naši trochu doufali, že se nedostanu. Bylo mi čtrnáct, samozřejmě chtěli, abych zůstala doma. Ale já se tam nakonec dostala a studium si vydupala. Pomalu jsem si zvykala na Brno a oni na to, že jezdím do Ústí jen o víkendu. Ve čtrnácti jsem odešla do Brna a po škole začala žít v Praze. Domů už jsem se nikdy nevrátila.

V Brně jste začala působit i jako modelka.Nejprve jste předváděla pro spolužáky, později pro ÚBOK, Ústav bytové a oděvní kultury, který určoval vkus v socialistickém Československu.

Vlastně jsem dělala něco, co jsem nikdy dělat nechtěla, ale byla jsem v tom svého času na špici. (smích) Byl to paradox. Když jsem přišla do Prahy, psal se rok 86, 87 a člověk musel být zaměstnaný, volná noha neexistovala. Tehdy mi pomohla návrhářka Hanka Havelková, která pracovala pro ÚBOK a řekla mi, že tam mají volné místo. Sháněli nové tváře a já nastoupila jako profesionální modelka, společně s Kačenkou Markovou Kornovou. Později mi Kačenka pomohla, abych začala v 90. letech navrhovat kostýmy pro jejího muže Jiřího Korna. Byla to velká legrace, díky ÚBOKU jsem...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE S KUPONY NA DNY MARIANNE. Nyní si ho můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.

Titulka

Promotion