Uf, ještě že jsem žena

Madeleine Albright určitě znáte, napsalo se o ní už hodně. My bychom vám však dnes chtěli vyprávět dvě příhody z jejího pracovního života, které popisuje ve své knize Madeleine – Nejlepší ze všech možných světů. Zaujaly nás, protože ženský šarm a nápaditost se ukázaly jako ty nejúčinnější zbraně.

Madeleine zastávala, dříve než se stala ministryní zahraničí USA, úřad velvyslankyně Spojených států při OSN. Chystala se na inaugurační ples a sháněla vhodné šaty. Procházela luxusní obchody, ale prodavačky se jí příliš nevěnovaly. Dokonce jí naznačily, že si vymýšlí, že má na ples pozvánku. Pak šla kolem jedna z washingtonských reportérek a pozdravila ji jako paní velvyslankyni. Konečně se jí v obchodě začaly věnovat a vzaly ji dozadu, kde měly schované lepší modely. „Když jsem si jednu z těch nový kreací zkoušela, přišla jiná prodavačka a oznámila mi, že doktorka Hanan Ashrawi, populární mluvčí palestinské delegace na mírových jednáních o Středním východě, je ve vedlejší převlékárně a chce mě pozdravit,“ vypráví Madeleine Albright. Jeden z předchozích velvyslanců musel kvůli schůzce s touto ženou rezignovat a ona se s ní měla sejít v kombiné ještě před tím, než bude oficiálně uvedena do funkce. Měla chuť utéct, ale nebylo kam, a tak svolila. Obě ženy si přátelsky popovídaly v převlékací kabince, obě na sobě měly jen kombiné. Dokázaly pak snáze najít řeč i při pracovních schůzkách.

Druhá příhoda se stala v Paříži, na setkání ministrů zahraničí. „Ve slavnostní náladě jsem si oblékla levandulový kostým a měla jsem pocit, že vypadám skvěle. Během oběda pro ministry zahraničí jsem si vesele povídala s německým ministrem Klausem Kinkelem, dokud mi náhodou nepadl pohled na sukni. Měla jsem ji celou politou salátovou zálivkou. Moje první myšlenka byla: ‚Ksakru, všichni ti muži v tmavých oblecích – když oni něco rozlijí, nikdo si toho nevšimne.‘“ Navíc se po obědě měli ministři fotit a ona měla stát uprostřed. Přemýšlela, jak z toho ven. Kabelku nenosila, zakrýt skvrnu jídelním lístkem na fotografii nešlo. „Pak jsem dostala nápad. Až vstanu, otočím sukni dozadu. Ozkoušela jsem pásek, jestli je dost volný. Naštěstí to nebyla jedna z těch módních sukní s vysokým rozparkem vzadu. Dokázala jsem to a všechno proběhlo bez problémů. Něco takového by Henry Kissinger nesvedl,“ vzpomíná bývalá ministryně zahraničí a srovnává se s jedním ze svých předchůdců.

A co vy? Zažila jste také situaci, kdy jste si řekla „Uf, ještě že jsem žena.“?