Romana Špačková (40) je jednou z nejúspěšnějších českých houslistek, hraje v PKF – Prague Philharmonia a Českém nonetu. Kariéru koncertní mistryně jí nezničily ani tři těhotenství v rychlém sledu, ani silný syndrom vyhoření.
Promotion

Ve třiceti jsem měla pocit, že už je hudby na mě moc,“ říká Romana Špačková. Je stejný ročník jako já a troufnu si tvrdit, že stejně jako já si z výchovy v komunistickém režimu odnesla klasický syndrom hodné holčičky. Na základní škole nosila samé jedničky a vyhrávala jednu hudební soutěž za druhou, už v jednadvaceti letech si ji legendární dirigent Jiří Bělohlávek vybral do Prague Philharmonia a během pár let se stala koncertní mistryní. Jenže život vždycky nejde podle pravítka, po třicítce přišel syndrom vyhoření. „Chtěla jsem úplně přestat a začít dělat třeba květinářku. Bylo mi přes třicet, byla jsem stále někde na zájezdech a říkala si, zpomal, v tomhle stresu nikdy nemůžeš počít dítě!“

Nakonec jste zase zpátky. A děti máte hned tři.

Mateřská mě zachránila, najednou jsem zjistila, jak moc mi hudba chybí. To jsem pak vždycky šla a zapnula si večer rádio. Muž je v Orchestru Českého rozhlasu, mívají rozhlasové přenosy a já si je pouštěla, abych byla součástí koncertu. Alespoň na chvilku.

Jak dlouho jste housle nedržela v ruce?

Přesně nevím. Asi dva roky.

Dva roky?! Já myslela, že se při takhle dlouhé pauze virtuozita ztrácí.

Samozřejmě se tomu pak musíte intenzivně věnovat. Ale když jsem housle poprvé po pauze vytáhla, říkala jsem si, to snad není pravda, to je skoro jako bych přestala včera! Jenže druhý den už se vám to tolik nezdá. Moje maminka je taky houslistka a ta mi tehdy říkala: „Doufám, že alespoň někdy ten futrál otevřeš, abys zjistila, jestli ti ty housle nepopraskaly!“

Housle koncertní mistryně budou asi vzácný nástroj. Vy máte kousek z 19. století, takže bych tipla, že cena bude srovnatelná s bytem.

No, řekněme, že s malým
ano. (smích)

Vaši rodiče jsou muzikanti, manžel hraje na lesní roh. Umíte si vůbec představit, že byste žila s nehudebníkem? 

Ne že bychom doma všechno konzultovali, ale určitě mě zajímá, co u muže zrovna hrají. Má to své výhody, manžel u nás v orchestru občas vypomáhá, takže nás třeba teď oba čeká koncert v Ománu. Budeme spolu v zahraničí čtyři dny, moc se těšíme. Jen ještě nemáme doladěné děti, budeme je asi muset rozvézt po prarodičích.

V zahraničí jste kvůli práci asi celkem často.

Filharmonie vyjíždí skoro kaž­dý měsíc, já ale kvůli dětem tolik nestíhám a naštěstí mi v orchestru vycházejí vstříc. Na druhou stranu...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE!

dubnová Marianne

 

Promotion