Zdeňka Bosáková je finanční poradkyně v Partners. Svou práci miluje a často v ní jede na doraz. Když jsme se zeptali, jestli se nebojí syndromu vyhoření odpověděla: „Každý, kdo hoří pro to, co dělá, možná trochu riskuje, že shoří."

Cesta Zdeňky do Partners byla trochu klikatá. Ve firmě se objevila již v roce 2009 (rok po maturitě) a skončila s tím, že poradenství není nic pro ni. Ale víte, co se říká – člověk míní, život mění. V roce 2015 se v Brně otevřela nová pobočka Partners market, kam hledali finanční poradce a Zdeňka se stala jedním z nich. Nyní je finanční koncipientkou této franšízy a podle ní její práce kombinuje vše, co kdy chtěla dělat.

Říkáte, že učíte lidi dobrým návykům k penězům, kde jste se je naučila vy? Bylo to až na pozici finanční poradkyně nebo vás naučily životní zkušenosti?

Jednoznačně životní zkušenost, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Když o penězích začnete přemýšlet, příkladů ve vašem okolí se objeví mnoho. Těch, které vás postrkují výš a dál, i těch, od kterých se chcete držet dál a být nad nimi výš. Moje práce mi jen dala víc možností pochopit smysl, utřídit si myšlenky a najít správný směr. Ukázala mi, že lidé kolikrát nemají představu, jak na tom jsou… a někdy je to dobře.

Jaký si myslíte, že máme v ČR přístup k penězům? Jsou Češi šetřílci nebo rádi utrácí?

    Všichni jsme individuality, každý tohle vnímá jinak. Člověk s nadprůměrnými příjmy a větším množstvím nakumulovaných peněz se nemusí vždy cítit bohatý. Kdežto jiný, který přijde po něm mi hrdě hlásí, že naspořil třeba i sto tisícinu toho, co ten první. I pocit bohatství, stejně jako všechny naše pocity, je relativní, ve finále je to o vztahu člověka k vlastním financím a o tom, jestli peníze, které má k dispozici jsou pro něj dostačující a jestli jich je dostatek na splnění vlastních snů. Nebo jestli jsou ty sny dostatečnou motivací nyní odkládat, abych si v budoucnu mohl dopřát.

    A mají lepší vztah k penězům ženy nebo muži?

      Vztah? Jako jestli se muži s penězi víc mazlí a pak jich spoustu utratí za nějakou vášeň a svůj koníček nebo, že ženy si peníze někde schovávají a pak přepadnou obchod s botami a kabelkami? Na druhou stranu, co by byl život bez užívání si svých vášní a drobných radostí. Říká se, že peníze ukazují charakter, ale přinášejí samy o sobě štěstí? Nebo jsou jen nástrojem, pro to abychom byli šťastní?

      Uvádíte, že jste si minulý rok prošla přepracováním, co vám pomohlo to překonat?

        Já si ale nemyslím, že jsem byla přepracovaná, možná se mě o tom jen někteří lidé v mém okolí snažili přesvědčit. Na konci loňského roku jsem byla nemocná, a pár lidí v mém okolí konstatovalo, že jsem si o to koledovala, že mi říkali, že bych měla zpomalit a že jsem workoholik a tělo řeklo dost. A znáte to, na každém šprochu, pravdy trochu, proto jsem nad tím alespoň přemýšlela. A že jsem na to měla, na mé poměry, hodně času.

        Nebála jste se, že to dojde až k syndromu vyhoření?

          To už jsem taky někde slyšela. Každý, kdo hoří pro to, co dělá, možná trochu riskuje, že shoří. Ale o čem by byl život bez adrenalinu, pocitu, že jsem si sáhla na pomyslný vrchol nebo i pomyslné dno? Myslím, že v životě je důležitá alespoň nějaká rovnováha. Umím v práci jet na doraz, ale je to psychická námaha. Moje rovnováha je v tom, že jdu cvičit a tam se tak strašně fyzicky odrovnám, že v hlavě nemám nic jen další nádech a další číslo v pořadí, když počítám opakování. Někdy je to i o tom vzít stokrát přečtenou knížku a přečíst ji znovu a těšit se na její konec. A co teprve klid a mír, který přichází v objetí mých nejbližších anebo při procházce venku? Ta chvíle, když jdete na vrchol kopce, pod nohama vám křupe zem a krajina voní. Ta chvíle, kdy stojíte na kraji oceánu a ten vám s první vlnou omyje kotníky a s druhou jste mokří až po pas.

          Jak vypadá váš pracovní den?

            Každý je jiný, někdy mám pocit, že mám místo ruky telefon, jindy, že bych možná vyhrála soutěž v psaní textu, a někdy i takový, kdy na konci dne koukám na telefon a notebook a děsím se, kolik toho přistálo za celý den, čemu jsem se neměla čas věnovat, protože můj den zaplnilo bavení se s lidmi, s klienty a s kolegy, naživo. Jenže, kdyby byl každý den stejný, tak by mě to ničilo a ubíjelo, to jsem si zkusila předtím.

            Chcete se v Partners někam dál posouvat?

              Chci jít dál, nerada bych se za pár let ohlédla a řekla si, že jsem se někde schovala a zůstala stát na místě. Na druhou stranu je to to, co očekávám dnes, to neznamená, že se něco nezmění a já nebudu chtít zůstat chvíli stát.

              Na co jste ve svém životě nejvíce pyšná?

                Že jsem včas přišla na to, co je důležité a že je možné, že se to během života bude proměňovat a já to naprosto akceptuju a přijmu ty změny. Uvědomila jsem si, že život má být zábava a když mě něco nebaví, začnu to vypouštět, flákat, dávat přednost něčemu jinému, a to je ve finále ztráta času pro mě a někdy i pro jiné. Hlavní je rozeznat, jestli mě to nebaví, protože jsem se dnes špatně vyspala nebo jestli je to stav, který mě rozhodí na půl dne, pokaždé když ta činnost má přijít. První zmizí ve chvíli, kdy mě vykonávat činnost po chvíli pohltí, druhý vnáší neklid do života a horší náladu.

                Na co jste ve svém pracovním životě nejvíce pyšná?

                  Vytrvala jsem, překonala jsem překážky, zvedla jsem se, když už jsem nemohla, něco jsem vybudovala. Přineslo to sebou slzy bolesti, lítosti, ale hlavně radosti a smíchu. Někdy jsem všechny tyhle pocity měla skoro naráz. Je to stejné jako v ostatních aspektech života. Ty pocity radosti a štěstí jsou nepopsatelné a hlavně, chci to zažít znovu.

                  Vyjmenujte tři rady, které vás v životě posunuly dál:

                  1. Komunikace je na prvním místě, hledej kompromisy, měj v sobě vždy aspoň kousek pokory (to je asi spíš moje rada, kterou se snažím řídit). A když se tím druhá strana nechce řídit, nech to být, pokud nejde o život…

                  2. Neber to tolik vážně. Já jsem vážná a asi vždycky budu, ale říkám si, že větší poměr dne by měli zabírat činnosti, které mě baví a dávají mi smysl.

                  3. Udržuj tempo, nezpomaluj! To mi teď často říká trenér, když už fakt nemůžu. A i když v danou chvíli se ptám, jak to mám jako udržet, když už nemůžu, tak potom musím uznat, že něco na tom držení tempa bude a vím, že příště to půjde líp.

                  Vyjmenujte tři chyby, které vás v životě posunuly dál:

                    1. Když jsem si myslela, že udělat chybu je chyba a chtěla jsem se jim pro příště za každou cenu vyhnout, jenže chybám se vždy vyhnout nedá. Takže jsem občas dost trpěla.

                    2. Říkat lidem, že mi něco nevadí, když mi to vadí. Je to v rozporu s mým přesvědčením, že upřímnost je nejdůležitější a lži jsou zlo, které neakceptuju.

                    3. Polevit před cílem, myslet si, že už to doběhne setrvačností. Je potřeba projít cílem a pak se od něj nevzdalovat.

                    Promotion