Blanka Milfaitová (35 let) byla úřednicí, ale pak se rozhodla, že chce změnu. Otevřela si cukrárnu a nakonec zakotvila u výroby marmelád. Je svobodná a čeká své první miminko. Sama o sobě říká, že nikdy nebyla šťastnější.

Pustila jste se do výroby domácích marmelád. Co vás k tomu vedlo?

Vlastně naštvání, že nikdo v širém a dalekém okolí nic podobného nedělá. Měla jsem na Šumavě kavárnu s cukrárnou a hledala doplňkový prodej, domácí výrobu, tradiční věci. Třeba paštiky ve skle, klobásky z udírny, šumavské koláče, slaniny v pepři, domácí chleby, buchty od tety Běty, marmelády, sýry všech druhů, cokoli… A nic, nikdo nic nedělal, ale všichni si stěžují, že nemají práci. A to mě opravdu naštvalo, nabídla jsem příteli, ať začne dělat paštiky a já že zkusím marmošky. Paštika se mu moc nevyvedla, a tak se přidal ke mně… a docela dobrovolně. Hned nato jsme vyrazili do italských hor, do Švýcarska i Francie, projeli desítky farem, trhů a mluvili s mnoha farmáři a výrobci všeho možného, co lze na farmářském trhu najít. Strašně mě to chytlo, navíc mě fascinoval způsob života těch lidí. V podstatě daleko od civilizace, v úžasné přírodě, bez nervozity, hektičnosti, nezdravého spěchu a mezilidské závisti.

A tak jste změnila i svůj život?

Zbývalo jen odjet do nejčistšího koutu naší země, do Novohradských hor, najít samotu na konci cesty a dům. Ten jsem koupili a začali… Za čtrnáct dnů bylo hotovo. Dnes jsem na pomyslném konci světa bez signálu mobilního telefonu, jedinou obyvatelkou mé obce a v místě, kde ne lišky mně, ale já jim dávám dobrou noc.

zde_sidli_moje_manufaktura

Proč zrovna marmelády?

Vždycky mě fascinovala ta prostá chuť, jak jsou v podstatě jednoduché, a přesto tu jednu dobrou aby člověk pohledal. A jako majitelka a zároveň cukrářka své cukrárny jsem měla k dobrým sladkým produktům nakročeno. Chtěla jsem zpracovávat ovoce z naší zahrady, od sousedů či přátel, ovoce poctivě pěstované, voňavé, sladké a bez chemického ošetřování. Marmeláda je ideálním uchováním tohoto všeho na dlouhou dobu a pokaždé, když si ji třeba v zimě mažu na teplý toust s domácím máslem, vidím a cítím okolo sebe léto… I proto jsem si vybrala Novohradky, jejich nejromantičtější a nejvzdálenější kout. Dělám tu přes třicet druhů marmelád, a když jsou vedle sebe, každá jiné barvy, v krásných skleničkách se skleněným víčkem, s ručně psanou etiketou, je to pohled k nezaplacení… Marmeláda je moje vášeň, zábava i práce a to jsem doposud neznala.

oznaceni_firmy_na_dome

Co jste dělala před tím?

Mám gympl a pár pokusných let na vysoké škole, pracovala jsem v administrativě a pomalu, ale jistě tam skomírala. Trvalo mi dlouho se odhodlat projít rekvalifikací, mnoha kurzy, roční praxí, aby se ze mě stala cukrářka, baristka a kavárnice v jednom. Neměla jsem se moc koho zeptat, prakticky ničemu nerozuměla, ale najednou jsem si řekla, že když to neudělám teď, tak už nikdy – a otevřela jsem si na horní Šumavě, v obci Srní, cukrárnu. Byl to krok do neznáma, ale projekt jsem ustála, stabilizovala provoz a rok od roku navyšovala obrat i zisk. Byla jsem úspěšná, ale pak nastal moment, kdy jsem potřebovala další krok kupředu. Ze zaběhlé a prosperující kavárny, kterou jsem pronajala, to byl krok do absolutního neznáma. Začala jsem s novohradskou manufakturou na marmelády dvacet kilometrů od civilizace, dodnes sem nejezdí pošťák, navigace moji adresu nezná a v zimě se cesta neprotahuje…

Jak se vám díky tomu změnil život?

Změna to byla obrovská, najednou nepotřebuji hodinky a vlastně ani mnoho věcí, bez kterých se mně zdál dříve život neplnohodnotný. Užívám si prostých mezilidských vztahů, přátelství se stejně ‚postiženými‘ nadšenci z druhé, rakouské strany louky, užívám si dne s jeho úsvitem, bouřkou i oblohou plnou hvězd, užívám si koneckonců i lidí, za kterými jezdím dolů z hor. Nebo když oni přijedou za mnou, přátelé či klienti, však je tu jako v ráji. Mám ale především pocit, že dělám věci, které lidi těší, dávám do marmelád veškeré své nadšení pro tento kraj, poctivou práci, radost z dobrého ovoce i z vlastního života a říkám si, že každý, kdo moji marmeládu otevře, bude tím vším zasažen a jen tak, zničehonic mu bude tak nějak lépe.

Když jste se pro změnu rozhodla, nezrazovali vás přátelé a rodina?

Mám-li být upřímná, byl to pro všechny šok. Ale přátelé to pochopili v podstatě brzo a nakonec cítím jejich velkou podporu. Opačnou zkušenost mám s rodiči, pro které moje cesta z města a od dobré práce na samotu samot a k pokusům prodávat marmelády na trzích byla prý společenským a sociálním propadem. Ačkoli mě mohli vidět nejšťastnější v životě, dokonce jsem i v partnerských vztazích udělala razantní změny a mílové kroky kupředu, nevzali moji snahu a má rozhodnutí dobře. A to mě velmi, ale velmi mrzí.

kdyz_nevarim_marmosky_jsem_na_horach

Udělala byste to znovu?

Nikdy jsem nebyla šťastnější. Ačkoli je se stěhováním ‚od lidí‘ hodně práce, ačkoli přesun firmy, její rozjezd v čase předvánočním zabere hodně z prostoru, cítím se moc dobře, cítím se sama sebou a svobodná.

Mělo to i nějaké nevýhody?

Mimo nepochopení ze strany rodičů nejspíše ne. Zdá se mi, že nyní mám k lidem blíže, než jsem mívala, a to i přesto, že přátelé žijí daleko, a když okolo mé chalupy projde turista, jdu ho pozdravit. Vše mi tu připadá opravdovější, lidskými vztahy počínaje, větrem v korunách okolních buků konče. Nevidím nevýhody, ba naopak, naučila jsem se jezdit závějemi, čistit rybník za humny, ošetřovat drobné úrazy, štípat dříví i oddělovat potřebné od zbytečného.

Co byste doporučila všem ženám, které uvažují o tom, že změní svůj život a třeba se také samy pustí do vlastního projektu?

Každé ženě bych doporučila pochopit to nejzákladnější – žijeme naše vlastní životy, ne těch druhých. Žijme je tedy tak, jak bychom si přály my, ne jak si přejí druzí. Mějme odvahu, však jsme v plánech silnější než naši chlapi. A mějme vytrvalost s vědomím, že když se budeme snažit na sto procent, lépe ještě o kousek víc, dobrý výsledek přijde. Je to jen otázka času. Sny je krásné snít, ale ještě krásnější je si je plnit. A do mého snu vás mohu i pozvat.