Už od dob studií jí nikdo neřekne jinak než Elza. Letos oslavila významné životní jubileum, sedmdesátiny, což je ideální příležitost ptát se na důležité životní mezníky.

Co bylo takovým prvním zlomovým okamžikem, který váš život hodil úplně jinam, než by člověk čekal?

Rozvod rodičů. Rozešli se, když mi bylo pět let. Narodila jsem se ve Vsetíně, dokonce ještě doma v ložnici, ale po pěti letech, hned po rozchodu rodičů, nás maminka se sestrou čapla pod křídlo, já měla ještě k tomu zlomenou nohu v sádře, a odstěhovaly jsme se k babičce na Moravu. Vyrůstala jsem potom v ryze ženské komunitě.  

Otec vám nechyběl?

Jistěže ano. Celý život jsem pak tátu pomyslně hledala. Tahle mezera, velká díra v srdci, ovlivnila i můj další přístup k partnerství, k mužům, k životu vůbec, jestli mi rozumíte.

Ani nevíte jak. Pátrala jste, když jste začala rozum brát, po příčině rozpadu vaší rodiny? Ptala jste se maminky, proč k tomu došlo?

Neptala jsem se, tehdy nebylo zvykem, aby se rodiče zpovídali dětem. Postupem času a s přibývajícím věkem jsem mnohé pochopila. Dnes už vím, že táta byl nedospělý větroplach. Krásný muž, sportovec. Závodil na motorkách. Měl vedle zaměstnání příliš mnoho zálib na to, aby se zdržoval doma s rodinou. Domů se chodil vyspat, najíst, pro čisté prádlo, pohrát si se mnou a se sestrou. Měl nás rád, ale nesměly jsme mu narušovat jeho svobodu. Na maminku, která na všechno byla sama, ještě nepochopitelně žárlil. Prostě jednoho dne ji takový život přestal bavit.

Musela mít velkou odvahu. Tehdy nikdo nesoudil muže, ale skrz prsty se koukalo na ženu, která si nedokázala udržet chlapa.

Oni se k sobě nehodili od začátku. Brali se jako z nouze ctnost, aby vyřešili naléhavý problém. Na maminku se za druhé světové války vztahovalo totální nasazení. Tím se z rodné jižní Moravy dostala do Zbrojovky na Valašský Vsetín. Naštěstí tedy zůstala aspoň v Böhmen und Mähren. Později vzpomínala, jak s ostatními holkami naschvál vyráběly v továrně zmetky a měly radost, že aspoň trochu Němcům škodí. Nedomýšlely ani trochu důsledky, kdyby se na to přišlo, a ty by byly katastrofální. Jenže jak se blížil konec války a fašisti prohrávali, rozkřiklo se, že všechny nasazené přesunou pracovat do Německa. Tady končila legrace. Holky se samozřejmě bály a jedna z nich přišla s informací, že ta, která bude vdaná, nikam nemusí. Maminka tehdy měla krátkou vážnou známost, zrovna s tátou. Rychle domluvili, že se vezmou, aby se zachránila před odsunem do Německa. A tak se stalo, že se narychlo konala svatba dvou lidí, kteří se vlastně moc neznali. Ještě jsme se ale stihly se sestrou narodit.
Táta z vašeho života zmizel úplně?

Naštěstí ne. Jak stárnul, konečně dospěl a asi i zmoudřel. Později si založil novou rodinu a začal znova. Ale tenkrát si nás každé prázdniny bral k sobě na jeden měsíc na Valašsko na Vsetín.

Je to málo, nebo hodně?

Prázdniny s tátou mohu také považovat za takový zážitkový mezník. Měsíc s otcem probíhal nesmírně intenzivně. Snažil se nám vynahradit celý rok, kdy jsme se neviděli, a být co nejvíce s námi. Připravoval nám fantastický program. Vozil nás na motorce jednu před sebou, jednu za sebou. Bral nás na výlety, na houby, jezdili jsme se dívat na závody, učil nás jako malé řídit auto. Dokonce nás vzal i do zahraničí, tedy tam, kam se tehdy dalo jezdit. Do Maďarska k Balatonu, do Polska k moři, tehdy pro spoustu dětí naprosto nedostupný zážitek. Po měsíci pohádka skončila a jely jsme domů. Zbytek léta jsem pak trávila doma na zahradě nebo na táboře.

A vám opravdu nikdo nepředhazoval, že jste z neúplné rodiny? Dneska je spíš výjimka, když dítě dospěje a má pořád stejné rodiče a žádné otčímy a macechy. Tehdy jste musela společensky docela trčet?

Ani ne. Dětí bez tatínků bylo hodně a nikdo se neptal proč. Ani učitelky neměly o rodinných poměrech žáků moc přehled. Že s námi tatínek nežije, jsem ve škole vyzradila vlastně náhodou. Měla jsem totiž...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PROSINCOVÉ MARIANNE

Autorka rohovoru: Denisa Prošková

titulka

Promotion