Původně jsem chtěla napsat o tom, jak je fajn, že je svět, když se umíme dívat, v pořádku. Pořád to chci napsat, ale taky ještě něco jiného.

Chtěla jsem napsat o slečně, která si ke mně přisedla ve zpožděném vlaku a rozpovídala se o tom, jak studuje na zdravotní sestru. Až vysokou školu dodělá, chtěla by pracovat v léčebně dlouhodobě nemocných. Protože prý má mít práce smysl. „Nemohla bych dělat něco, co smysl nemá,“ povídala mi.

Chtěla jsem napsat a partě nadšenců, kteří každou středu, ať je vedro nebo zima, prší, sněží nebo fouká, rozbalí na pražském Tylově náměstí dva stánky a nabízejí zadarmo k ochutnání veganské jídlo, které sami uvaří a upečou. K tomu taky recepty a popovídání o tom, jak je fajn jíst a vědět, že se kvůli tomu nezabíjelo a netrápilo.

Chtěla jsem napsat o tom, jak šla moje za pár dní patnáctiletá dcera demonstrovat za prales v sousední zemi. „Chtějí tam kácet pro peníze a to není dobře,“ řekla mi. A s vážnou tváří dodala, že se nechováme k planetě pěkně a že je potřeba to změnit.

Chtěla jsem napsat, že si jeden mladý pár vzal do svého bytu na dožití starého pejska z útulku. Aby měl poslední léta, možná měsíce, ještě fajn.

Chtěla jsem napsat o všech, které jsem v poslední době potkala, a kteří neřešili jen svoje peníze, domy, vztahy, hodinky, krémy, šaty atd.

Jenže umřel Jan Tříska. Má první dětská platonická láska. Když jsem ho zahlídla v televizi, začervenala jsem se a odcházela. Styděla jsem se, vlastně nevím proč, jako každá malá zamilovaná. Důlek v bradě, oči, které hypnotizovaly. Ta láska vydržela. Krásný člověk. Pro mě archetyp muže. Neměla jsem nikdy možnost vidět ho naživo. Jen jednou se schylovalo, z rozhovoru ale sešlo, protože měl tehdy autonehodu.

Nebudu psát RIP po sociálních sítích, ani spekulovat o tom, co a jak se vlastně stalo. Některé věci jdou mimo čas a prostor. Mimo nás. I proto je svět v pořádku, přestože se nám zdá pravý opak. Jako by nám nebylo dovoleno to s jistotou vědět. Věřím, že on už to ví.