Bára Rektorová pravidelně přispívala svými články do Marianne. Je nám nesmírně líto, že se s ní musíme navždy rozloučit. Zavzpomínejte na ni s námi při rozhovoru, který poskytla do prosincového čísla v roce 2017.

Bára Rektorová. Ta, co naučila Čechy jíst sushi. Jedna z nejvtipnějších Češek na Facebooku. A taky ta, které diagnostikovali nádor mozku. Rok po rozchodu s manželem, v době, kdy bylo jejím synům šest a čtyři roky. Petra Šroubek Pohlová se s Bárou zapovídala několik hodin a výsledkem je vtipný rozhovor o nevtipných věcech. Přesně takový jako postřehy, které bude Bára od ledna do Marianne psát.

Když jsem se na poslední chvíli přiřítila na schůzku v obchodním domě a uviděla Báru, první, co mi blesklo hlavou, byla Mia Farrow. Je sice úplně jiný typ, ale obě mají stejně intenzivní pohled. Navíc Báře dorůstají po ukončení léčby rakoviny vlasy, a tak má účes jako Mia v Rosemary má děťátko. „Alespoň si to zkusím, na krátké vlasy jsem nikdy neměla odvahu. Tušila jsem, že to bude hrozný, a potvrdilo se to. Každé ráno trčí. Všichni mi říkají, neřeš vlasy, buď ráda, že žiješ. A já na to, ty přece taky žiješ, proč jen já mám být ráda, že žiju?“ rozohňuje se nad šálkem americana.

Říká se, když se to sejde, tak se to sejde. A váš život to, zdá se, potvrzuje. Nejdřív rozvod a po pár měsících těžká nemoc.

Doktoři říkají, že se to stává často, rok po rozvodu dostane hodně lidí rakovinu. Existuje teorie, že na základě stresu selže imunitní systém, souvislost tam být může. Ale dokázáno to asi není.

Váš bývalý muž je uznávaný psychoterapeut. Člověka napadne, že rozcházet se s odborníkem na vztahy by mohlo být alespoň o trochu lehčí, nebo ne?

To je úplně jedno. Terapeuti jsou doma úplně normální a dělají stejné blbosti jako všichni. Věřím, že můj bývalý muž spoustě lidí strašně pomohl, ale sám je stejný jako ostatní. Profese u rozvodu nehraje roli.

Ale tak asi nedělá takové ty úplně největší vztahové hrůzy jako my ostatní.

Ale dělá!(smích) Když jsem svému terapeutovi říkala, že se bojím rozchodu, řekl mi jen, počkejte, muž vám zahýbá, a vy se bojíte mu říct, že se s ním rozcházíte? Nemělo by to být obráceně? Víte, já byla podle známých vždycky typ od rány, ale u rozvodu jsem si říkala, že kdyby na mě muž začal být hnusný, využil mé slabosti a začal mě třeba vydírat, možná bych se s ním nakonec nerozešla, kdo ví, jak by to dopadlo. Podepsala bych mu všechno, co by chtěl. Pochopila jsem ženy, co s někým zůstávají, zatímco ostatní říkají, jak s tím šíleným chlapem můžeš být? Došlo mi, co je to za peklo. Já si ale v určité chvíli řekla, že nebudu hrdinka, a rozhodla jsem se ulevit si úplně ve všem.

Jak přesně taková úleva kolem rozvodu vypadá?

Třeba některé detaily vyjednával s mým manželem můj táta. Věci typu kdy si přijít pro děti a kam s nimi jet, to jsme normálně zvládali vyřešit v klidu, ovšem říct si, že se opravdu rozcházíme a jak to všechno bude dál, bylo těžší. Pořád jsem si říkala, dneska ne, dneska to nepůjde. Když jsme se ale nakonec i celkem v klidu rozešli, najednou jsem neměla žádnou perspektivu. Byla jsem dost na dně. Žádná budoucnost.

Žádný nový muž?

To vůbec! To mě v té době ani nezajímalo. Spíš jsem řešila finance. Věděla jsem, že potřebuji víc pracovat, víc vydělávat. Muž mi sice platil slušné alimenty, ale nechtěla jsem, aby klukům klesla životní úroveň. Jenže jsem nebyla schopná udělat ani ň, tři měsíce jsem zírala do zdi, v bytě bordel, zvládala jsem jen to nejnutnější. Hodně mě podrželi přátelé a Yuki, můj zaměstnanec v Sushiqueen, dneska už ho vnímám jako člena rodiny. Díky němu firma přežila i mou nemoc.

Co vám kromě nejbližších pomohlo dostat se z krize?

Blue Sky Thinking podle Briana Tracyho. To je motivační speaker, strašně moudrý starý pán. Lehnete si a představíte si modré nebe, nekonečné možnosti. Jak by vypadal váš ideální život? Odmyslete si peníze, myslete jen na ten ideál. Já začala přemýšlet a říkala si, že chci domeček, pejska a kočičku, děti, krásný výhled z okna, vytvářelo se mi to před očima. A pak udělat jeden malý krok směrem k tomu ideálnímu životu. Začít cestou nejmenšího odporu, což ale málokdo dělá. Většina lidí začíná tím nejtěžším, nevidí výsledek, ztratí motivaci a vykašle se na to. A tak jsem si řekla, že to nejlehčí je podívat se na Sreality. Strávila jsem 14 dní koukáním na byty a domy. Nakonec jsem našla domeček v Jílovém a úplně se zamilovala. A navíc zjistila, že hypotéku zvládnu i sama.

Takže to byl dokonale splnitelný sen.

A obrovská pozitivní motivace. Zatímco dřív jsem sebemrskačsky uvažovala stylem, podívej se, nic neděláš, dělej něco, teď jsem pracovala na svém ideálním životě. Věděla jsem, že nechci porsche nebo vilu v Monte Carlu, ale mám sen, který si můžu splnit. Potřebovala jsem vidět, co chci, ne to, co bych měla nebo musím. To mě vytáhlo z deprese.

A všechno začalo jít dobře?

Do půl roku jsem v domečku bydlela. Kluci byli nadšení a ukázalo se, že i moje milovaná ségra se do Jílového bude stěhovat. Byla jsem spokojená, dokonce jsem začínala chodit na rande! Jiný člověk. A pak mi našli nádor. 17. listopadu, před dvěma lety.

Pamatujete si, jaký ten den byl?

Kluci byli u táty, večer mi je měl přivézt. Ségra se zrovna jela podívat na dům, byla jsem šťastná, že bude bydlet blízko. S rodinou byli u nás, a já jen, to je škoda, kecala bych dál, ale musím odjet na magnetickou rezonanci. No a pak jsem jela na vyšetření. Měla jsem problémy s únavou, myslela jsem si, že to bude formalita. Ale sdělili mi, že mám nádor na mozku, a rovnou si mě tam nechali.

To musela být síla.

Celá rodina byla v šoku. To, jakým způsobem se to dozvěděli moji rodiče, je asi jedna z nejhorších věcí, která se mi stala. Maminka na Homolce pracuje a volali jí, že pro ni mají špatnou zprávu. Když máte dítě na magnetické rezonanci, tak vám to dojde. Můj bývalý muž to zase nejdřív úplně vytěsnil, přišel do nemocnice s dětmi, strašně vysmátý, hele na mozku se lidem našlo tolik věcí a normálně s tím choděj, pohoda. A má pravdu, je doktor. Jenže pak viděl moje snímky. Přišel za mnou a měl úplně pohřební výraz. Zhroutil se, matka jeho dětí, a taková diagnóza. Ale nejtěžší to bylo pro tatínka, který je lékař, neurolog, a který věděl, jak moc nebezpečný můj nádor je. Za svou kariéru viděl na tuto diagnózu spoustu lidí zemřít.

Jak jste to řekla dětem?

Nevím, jak se něco podobného dělá správně. Děti samozřejmě věděly, že jsem nemocná, že jsem v nemocnici. Viděly, že táta pláče, viděly moje rodiče. Řekla jsem jim, že mám potvoru v hlavě a že mi ji musejí vyoperovat. A že se uzdravím. Stoprocentně. I když to v té chvíli vůbec nebylo jasné. Ale já silně cítila, že je to přesně ta věc, kterou jim mám říct. Byli malí. Bylo jim šest a čtyři a vysvětlovat jim, že to možná bude dobrý, ale možná taky ne, nešlo. A tak jsem jim řekla, že to prostě musíme vydržet, že všichni kolem pláčou, protože mě mají rádi a bojí se. A že dospělí se prostě někdy zbytečně bojej.

Chvíle, kdy má člověk dvě malé děti a oznámí mu podobně krutou diagnózu, známe my ostatní jen z filmů. Tam většinou začne hlavní hrdinka sepisovat dopisy nadepsané „otevřete za deset let“ nebo hledá dětem rychle náhradní maminku.

Bylo to strašný. Za prvé jsem se nemohla podívat na děti, aniž by mi začaly téct slzy. Ale naštěstí jsem před operací měla strašně málo času, jen týden. A vypadalo to, že ji každopádně přežiju, i když závěť jsem radši sepsala. Dopisy a videa jsem plánovala. Víte, já vždycky byla strašně zodpovědná, ale v tu chvíli mi došlo, že pokud umřu a už tu nebudu, tak to prostě nebude na mně. Věděla jsem, že pro vyléčení udělám všechno, ale když to nevyjde, tak se můj bývalý muž o naše děti postará a umožní jim kontakt s mými rodiči. Je to strašné, když umře maminka, ale nemůžete s tím prostě víc dělat. Lidé v okolí někdy chtějí mít pocit, že to ten nemocný má pod kontrolou, říkají, bojuj, nevzdávej to, nesmíš si myslet, že to špatně dopadne. Ale já myslím, že někdy je dobré to vzdát. Pocit, že musíte neustále bojovat, je strašně vyčerpávající.

Vzdát se je někdy úlevné.

Říká se, že když se člověk setká se smrtí, tak se potká se svým já, jaký mohl být. Vidí, co všechno mohl dokázat. No, a když je líp, tak to zas přejde (zasměje se). Na chvilku mi ale některé věci došly a začala jsem žít podle sebe. Asi jsem se dříve cítila trochu jako v kleci, nežila podle toho, jak jsem chtěla žít. A pravda je, že jsem život v mnoha ohledech přizpůsobila svému bývalému muži. Což neříkám, že je jeho chyba, spíš jsme k tomu vychované. Třeba když jsem kupovala dům, spousta lidí mi říkala: počkej, ty chceš ten barák kupovat sama? Nechceš si počkat, až si najdeš chlapa? Co když potkáš někoho, kdo tam nebude chtít? Až s nemocí jsem si uvědomila, že hlavní je to, co chci já.

Drastická lekce.

Ale kdyby se mi to stalo rok před tím, bylo by to mnohem horší! Věděla bych, že je můj život úplně na ho.no. Dneska žiju tak, jak chci, dokonce už máme i tu kočičku a dva pejsky a v době, kdy mi diagnostikovali nemoc, jsem měla dobrý pocit, že kroky, které jsem za poslední rok podnikla, stály za to. Když za mnou přišel doktor, a sdělil mi, že po operaci možná budu mít problém s hybností, řekla jsem, pane doktore, já jsem studovaný fyzioterapeut, všechno rozcvičím, já to vím! Moc se s tím nepárejte, vyndejte všechno, co můžete.

Nebála jste se následků?

Z dob studií vím, že mozek je strašně plastický, on si tam ty cestičky udělá znova. Samozřejmě to neplatí vždy, při velkém poškození se nedá nic dělat. Horší bylo smířit se s tím, že jsem slabá, a tak prostě ležím. Máme v hlavě mustry, že se má vše stíhat, že je to správné. Teď je můj způsob boje odpočinek a spánek. Mám štěstí, spousta lidí má po operaci mozku se spaním problém.

Jak moc spíte?

Hodně! Doktor říkal, to je skvělý, mozek se ve spánku regeneruje. Po ozařování a chemoterapii jsem spala třeba i šestnáct osmnáct hodin denně. Blbý to bylo v tom, že jsem měla pocit, jako by život probíhal beze mě. Když je člověk hodně unavený, tak to tak neřeší, prostě nemůžete, zatočí se vám hlava a zase spadnete do postele. Ale třeba teď mě to štve. Už mi otrnulo.

Vy jste měla v té strašné smůle možná trochu štěstí v tom, že jste byla čerstvě zamilovaná. To ­člověka celkem nabije energií.

No já nevím. Když jsem se dozvěděla svou diagnózu, byli jsme s Vilémem na začátku, spíš jsme se tak oťukávali. Oznámila jsem mu, že v žádném případě nemůžeme být spolu, mám děti, mám rakovinu, nejsem ve stavu, kdy bych mohla řešit vztah. Bála jsem se, že bych neměla začínat vztah v takto emočně vypjaté situaci. A taky jsem se bála další zátěže, do toho všeho ještě chlap na krku. Ale Vilém řekl, že mě chápe. Řekl: „Já nebudu další tvůj kámen na krku. Já ti budu pomáhat.“

Tomu nešlo odolat.

To nešlo. Jen jsme přišli o tu romantiku. My jsme šli rovnou do zvracení, holení hlavy a vyměňování baterek v čepičce s elektrodami, kterou jsem musela nosit kvůli léčbě, aby se zabránilo rapidnímu množení zhoubných buněk. A to chce na začátku vztahu člověk být takovou tou éterickou bytostí, co nechodí ani na záchod! Čepička se přehřívala, takže jsme museli mít pořád otevřené okno, Vilíkovi byla zima. Navíc to při přehřátí dává rány, člověk se nemohl ani předklonit na zahrádce, aniž by mu to nedalo herdu. Chcete vyrýpnout plevel – a pic! Chcete obejmout muže, přitulit se – a pic! Ale jestli mi to zachránilo život, díky Bohu za to! Tohle všechno člověk vydrží.

A vydrží i vyholenou hlavu.

Vilík mi říká kalimero. Holá hlava mi, myslím, i slušela, ale nejsem typ na krátké vlasy, nebaví mě ta údržba. Mnohem horší pro mě bylo, že jsem přibrala. To už mi přišlo úplně nejvíc nespravedlivý! Moje nejbližší kamarádky říkaly, hele, aspoň kvůli rakovině zhubneš. A zadarmo! Jenže ne, já brala kortikoidy. Moje váha byla vyšší, než když jsem šla rodit druhé dítě. Kdybych si to alespoň užila, kdybych se vyžrala nějakými dobrotami, ale mně bylo celou dobu špatně! Lidé se vás snaží dostat do pozice, že když jde o život, vlasy a váha jsou to poslední. Ale mně už to taky leze na nervy! Jasně, jsem šťastná, že žiju, ale to se nevylučuje s tím, že se chci cítit dobře ve svém těle a nechci si kupovat celý šatník. A jsou samozřejmě i další věci, co bych chtěla a ještě nemůžu.

Co to přesně je?

Chtěla bych další dítě. Ale to nechám v rukou Božích, teď nemůžu. Pět let se rakovina nebere jako vyléčená a neměla bych miminko vystavovat riziku. A ještě si přeju další kočku a koně. A to už bude všechno.