Sloupek o tom, že najít školku v Berlíně je pro rodiče něco jako výhra v loterii a zvyknout si na některá německá pravidla vyžaduje opravdu velkou trpělivost.

Autorka: Veronika Jonášová

Zařídit si život v zahraničí znamená v první řadě integrovat děti do vzdělávacího systému. O škole jsem už psala, mnohem víc nás ale potrápila školka.

Je to paradox. Školka v Berlíně bylo totiž to jediné, co jsme měli stoprocentně vyřešené dávno před naším příjezdem do Německa. Měli jsme školku, měli jsme potvrzení od úřadu a měli jsme z toho radost. Nakonec se to tak neskutečně zvrtlo, že se z toho stala malá noční můra. A já se opět ujistila v tom, že plány v zahraničí nevycházejí, i když jste přesvědčeni, že jsou stoprocentní.

Sehnat školku v Berlíně je jako najít jehlu v kupce sena. Školky jsou tu přeplněné a rodiče do nich zapisují své děti ještě v těhotenství. Děti tu chodí běžně do školek už od roku věku, takže tyto instituce samozřejmě obslouží mnohem víc dětí než ty české.

U školek na webu klidně uvidíte třeba poznámku, že „přijímají přihlášky dětí až ve druhém trimestru těhotenství“. Není nezvyklé, že rodiče v Berlíně obejdou třeba 50 školek, než nějakou najdou. Dokonce existuje v Berlíně od podzimu i aplikace na vyhledávání volných míst. A náš turecký prodavač v ulici celou situaci shrnul lakonicky: „Je to blbý. Pokud chcete dostat dítě do školky, musíte tam jít osobně a prostě brečet!“

My jsme měli školku domluvenou a potvrzenou už dlouho dopředu. Kdysi do ní chodil náš syn během prvního pobytu v Německu a všechny jsme znali. Dcera Lara do ní měla nastoupit od srpna. Jenže následoval scénář jako z béčkového amerického filmu. Do Berlína přišly v létě lokální záplavy. Naše školka se vyplavila a Lara do ní nenastoupila. „Za tři týdny,“ bylo nám řečeno. Pak „na začátku září“. Pak „na začátku října“. A potom už nám nikdo nebral ani telefon.

Paradoxní bylo, že školka normálně fungovala, jenže v náhradních prostorách. A do těch ředitelka dceru přijmout nechtěla, protože tomu odporovala německá specialita takzvaný „eingewöhnungszeit“. Jde o dobu, kdy si dítě zvyká v nové školce a pro Berlín je ze zákona stanovená na 1 – 4 týdny s poměrně striktními pravidly. Pro rodiče to většinou znamená po tuto dobu být společně s dítětem ve školce. Dítě nesmí chodit ani ven, aby si zvyklo na prostředí školky. Možná pro někoho sympatický koncept, v něčem však úplný extrém.

Naše pětiletá Lara by podle ředitelky měla šok, kdyby byla nejdřív v náhradních prostorách a pak se přesunula do jiných prostor! Jen považte! V tomhle jsme narazili na absolutní německou neústupnost a lpění na pravidlech. Protože pravidla prostě musí být. (Což je jedna z věcí, které mě tu často vytáčí.)

Pro mne to znamenalo nemožnost pracovat a denně vymýšlet program pro dcerku. Pro Laru nemožnost se integrovat, najít si kamarády a naučit se německy. (Tedy důvod, proč jsme chtěli podruhé do zahraničí.) Pro naši společenskou dceru milující vrstevníky, to bylo utrpení.

Vydali jsme se proto na cestu hledat novou školku. Moje nervy byly během ní často na pochodu. V jedné zoufalé chvíli, mi pomohl náš ukecaný turecký obchodník. „A víš vůbec o tom, že otevírají školku u vás v domě?“

Lara
Lara nastoupila do školky zcela bez znalosti němčiny

Asi nemusím říkat, jak rychle jsme tam naběhli.

A Lara se stala první žačkou nové školky Spatzenvilla, kterou máme přímo v našem bloku.

A co obávaný „Eingewöhnungszeit“?

„Musíte se jí zeptat, zda vás pustí nebo zda tu může být bez vás,“ řekly mi učitelky první den. „Mami jdi, a já tady chci být s dětmi,“ řekla mi Lara.

A tak jsme v listopadu dostali školku, kam můžu chodit v podstatě v bačkorách a kde je Lara všech oblíbená holčička. K jejím pátým narozeninám ji tady zorganizovali takovou party s dortem a dárky, že na to nikdy nezapomenu.

A já zas dostala jednou pocit, že vše zlé je k něčemu dobré.

Tahle školka je totiž mnohem lepší než ta původní.

vizitka