Pokusím se popsat nepopsatelné. Miluju tištěné časopisy a nejraději mám přesně ten okamžik, kdy jej držím v ruce a otáčím titulní stranu. Máte to také tak?

Pracuju dlouho v nejrůznějších magazínech. Pamatuju si přesně poradu, na které před dvaceti lety můj tehdejší šéf prohlásil, že jsme v háji, že tištěným médiím dává tak dva, tři roky. S rozvojem internetu měli všichni vize, ale ty se, naštěstí pro kamarádky redaktorky i vážené čtenářky, nenaplnily. Nejde o to, že bych chtěla mít větší pravdu, než můj tehdejší boss, ani to není z toho důvodu, že nic jiného, než že psát vlastně neumím, ale proto, že miluju časopisy – a s nimi se svezou i knihy.

Nemůžu jmenovat, ale mám to asi tak: Jednou měsíčně si vyhrazuju chvíli na titul, který čtete stejně jako já. Ano, Marianne si kupuju v první den, kdy se objeví na stáncích a je mi jedno, že její obsah znám z redakce. K mojí relaxačně přátelské kávě zkrátka patří. Navíc je fajn vidět, držet v náručí výsledek práce šikovných a kreativních lidí. Také si kupuju pravidelně týdeník, se kterým strávím fajn páteční odpoledne na tenise, přikusuju k němu smažený sýr a je mi blaženě. Jiný měsíčník mi dělá radost vždy, když jsem u maminky. I když to není obsahově můj šálek kávy, myslím si, že ji mohou některá témata zaujmout a jejich předčítáním se snažím povzbudit maminčin mozek, aby pracoval tak jak má. Když se u četby maminka pousměje, je to pro mě ta největší odměna. Kdybych mohla jmenovat, určitě bych redaktorům poděkovala, protože právě takový úsměv je pro mě důkazem toho, že svou práci dělají dobře.

Ale k meritu věci: Pár titulů oblíbených mám, zásadně si je ale nepředplácím, protože rituálem k časopisu patřícím, je už i samotný jeho nákup. Takže to mám dané tak, že jeden plátek kupuju v trafice na Bělohorské, jiný ve Slivenci, přesně podle toho, k čemu má sloužit. Navíc časopis v igelitu balený zkrátka nevoní. To mi nikdo nevymluví.

Jsem ráda, když svou závislost pořídím, sednu si s ní na klidné místo – a otevřu první stránku. Proběhnu úvodník, obsah, dokonce i tiráž čtu, abych zjistila, kdo z mých přátel kde pracuje.

Ve vyšším věku, tedy dvacet plus jsem začala i křížovky luštit. Horoskopy číst. Ale jedno si nedokážu představit: Že bych časopis četla odzadu dopředu. To se mi zdá divné, i když ve svém okolí jsem asi jediná. Beru věci pěkně popořádku a horoskopem se začínat zkrátka nemá. Kdyby tomu tak bylo, nacházel by se na straně 4, nebo se pletu?

Velkou radost mám, že jsem překonala období, kdy jsem časopisy brala do ruky a otevírala jen proto, že jsem hledala chyby grafika. Editora. Všímala si věcí, které se nepovedly. Ne ze škodolibého, ale z profesního zájmu, jak se daří jinde. Dnes jsem dospěla do stadia, že mě tituly těší. I s drobnou chybkou občas nalezenou, která je mi vlastně sympatická. Protože je jen důkazem toho, že všichni jsme jen lidé.

Vlastně bych měla smeknout před všemi, kdo se podílí na tvorbě časopisů. Hodiny a hodiny práce, kterou nakonec někdo přečte a hodí do koše. Je zvláštní, jak jepičí život práce redaktorů má. Ve všech titulech, které vidím, když vstoupím do trafiky. Přesto všichni plní nové a nové stránky, hledají zajímavé zpracování neotřelých témat.

Máte můj obdiv. A pište dál. Kdyby vás to přestalo bavit, musela bych přehodnotit své rituály a to bych dost nerada.

Takže díky.

titulka Anna Julie Slováčková

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.