Po smrti rodičů našel ruiny starého kostela uprostřed ničeho, zamiloval se do nich a přestavěl je na stylový rodinný dům

„Narodil jsem se 20. června 1984 v Caracasu ve Venezuele. Když mi byl rok, maminka onemocněla a zemřela. Otec, moji dva bratři a já jsme se vrátili do našeho španělského Bilbaa, odkud rodina původně pochází. Nevyrůstal jsem v nejběžnějším prostředí. Kvůli těmto okolnostem jsem se stal tím, kým jsem dnes,“ vypráví Tas Careaga Irazabal. „Vždy jsem byl dost zvídavý a snažil se být něčím víc, najít svou vlastní cestu. V šestnácti letech jsem přišel o otce a ze mě i mých bratrů se stali sirotci. Díky rodině, zejména bratrům, se mi podařilo najít to, co mě dosud naplňuje. Sám jsem se vzdělával v multimediálním designu a v sedmnácti letech jsem si našel práci v designérském studiu. Moje první práce mi zajistila finanční stabilitu a já si mohl koupit svůj první fotoaparát. Se svým psem Tolou na jedné straně, skateboardem na druhé a fotoaparátem na zádech jsem se vydal na úžasnou cestu!“ A ta je víc než zajímavá. Po třech letech práce založil TasLab, úspěšné studio multimediálního designu a reklamy a ve volném čase stále fotí, protože svět vnímá jako jedno velké umělecké vyjádření. Přesně takové si přál také své vysněné bydlení. „Hledal jsem jedinečnou stavbu, která se nachází blízko Bilbaa na venkově. Nehledal jsem žádný konkrétní typ budovy, jen něco zvláštního. Po několika letech hledání jsem našel ruiny kostela, do kterých jsem se ihned zamiloval a v roce 2006 ho koupil.“ Kostel byl postavený v roce 1520 a na začátku 20. století prošel rekonstrukcí. V 70. letech byl zcela opuštěn, od té doby chátral a v roce 2000 došlo k jeho odsvěcení.

Nejhorší bylo papírování

Při pohledu zvenčí zůstala morfologie kostela téměř nezměněna, a tak se často stane, že kolemjdoucí myslí, že jde stále o funkční kostel. S překvapením pak prosí Tase, zda by si jeho dům mohli prohlédnout. Interiér je plný krásných obrazů a designových kousků. Téměř všechna umělecká díla jsou od jeho přátel, takže se jedná o vskutku jedinečnou a osobní sbírku. Jak sám říká, nejvíc si váží kousků od své rodiny, zejména od prababičky. V přízemí se nachází společné obytné prostory, v prvním patře je ložnice, v druhém pak pracovna. Ačkoli by se mohlo zdát, že rekonstrukce musela být velmi náročná, nebylo tomu tak. „Pro mě bylo nejtěžší papírování, to bylo peklo,“ vzpomíná dnes už se smíchem Tas. Kostel měl přivedenou vodu i kanalizaci, tak tato část náročná nebyla. Práce byla se zpevňováním povrchů. V místě, kde se dřív sloužily mše, je nyní kuchyň. „Velmi rád vařím pro své hosty a kamarády, tak v kuchyni trávím dost času. Dispozice presbytáře je naprosto jedinečná a společné stolování se tak stává ústředním motivem celého domu.“